5.12.2020 | Svátek má Jitka


FILOSOFIE: Od Schopenhauera zpět … k Platónovu stolu (I.)

19.2.2009

"Vášnivě zvučnou melodií -,
k budoucnu ať jsem most!
Z živoucí vody rody pijí
pro čas i pro věčnost …"
(Adolf Veselý)

Nedělní nekulaté výročí narození mystického génia Artura Schopenhauera je příležitostí k zamyšlení se nad některými souvislostmi odkazu tohoto bezesporu velikého filosofa. Jeho příspěvek k filosofii času tvoří jeden ze základních kamenů díla generací, které připravil už Platón. Bohém Schopenhauer spojil rytmus i smysl času do stále nového přechodu z ničeho v nic na statickém pozadí věčnosti - do nunc stans, věčného "teď"; tento filosofický pojem zůstává stále tolik fascinující, jak je opomíjen. Platónovo jméno je dnes spojováno zejména s jeho pojednáním o Atlantidě v Timaiovi, kde se ovšem sám odvolává na prastaré informace Solónovy. Skutečný přínos díla spočívá přitom v tom, že z Platónovy tvorby je takříkajíc nejmetafyzičtější, řeší základní otázky kosmu - co stojí za tím. Co Starořek nastínil na stěnu svojí jeskyně, to jeho novodobý idealistický následník vyvedl na světlo - poznal, že tam ten oheň hoří stále, protože je vlastně nehybný...

a) Věčné "teď"

V šestém století před Kristem žil v Malé Asii potulný umělec Xenofanés, který si na stará kolena založil v Eleji filozofickou školu. Ta později neminula ani Zénóna odtamtéž, který proslul tím, že šíp v letu nechával stát a Achilla se věčně marně hnát za želvou. Xenofanés je v podstatě zakladatelem teorie o věčném, statickém a tedy neměnném "protobytí", jež stojí za vší jevovou rozmanitostí materiálního světa. Už za Platóna se pak vše dovršilo v krásné myšlence o tom, jak za vším stojí čas jako neustále jsoucí pohyblivý obraz věčnosti: " … zhotoví podle věčnosti, zůstávajíc v jednom, trvalý obraz, který postupuje podle čísla, totiž to, co jsme nazvali časem," pravil, a i jeho hlavní epigonPlotínos mínil, že "čas je obrazem doby, věčnosti."

Aristoteles se svým empirickým přístupem ke světu Platónovu definici uchopil a převedl do exaktní roviny, ve které zůstala dodnes: "Toto je totiž čas, to počítané na pohybu vystupujícím v horizontu "dříve" a "později"." Heidegger pak ve své genesi vulgárního pojmu času mohl už jen suše konstatovat: "Všechna pozdější pojednání o pojmu času se v principu drží Aristotelovy definice, to znamená tematizují čas tak, jak se ukazuje v praktickém ohledu obstarávání. Čas je to "počítané", tj. ono ve zpřítomňování putujících ručiček … Když zpřítomňujeme pohybující se v jeho pohybu, říkáme: "teď tady, teď tady atd.." Počítána jsou ona "teď". A ta se "v každém "teď"" ukazují jako "právě už ne …" a "teď ještě ne"."

Zejména Immanuel Kant se dočkal v řešení této otázky od svého obdivovatele Schopenhauera nemalého uznání: "Velké tajemství našeho bytí a nebytí … spočívá nakonec v tom, že to, co objektivně tvoří nekonečnou časovou posloupnost, je subjektivně bodem, nedělitelnou, vždy přítomnou přítomností. Ale kdo to pochopí? Nejjasněji to vyložil Kant ve své nesmrtelné nauce o idealitě času a o samotné realitě věci o sobě. Neboť z ní vyplývá, že vlastní podstata věcí, člověka, světa spočívá trvale a neústupně v nunc stans a proměnlivost jevů a událostí je pouhým důsledkem našeho vnímání prostřednictvím naší nazírací formy - času."

Arthur Schopenhauer žil v letech 1788-1860. Jako by právě on měl být příkladem k Solónově poučce o tom, jak život člověka lze zhodnotit až po jeho smrti - v mládí zasel myšlenku, dlouho oral svoje dílo a věru že také dlouho vláčel jen kamení, na stáří ale sklízel sladké plody uznání. Goethův žák a Buddhův vyznavač, iracionální popírač objektivního idealisty Hegela a samozvaný přemostitel Kantova dilematu "světa o sobě" a "světa pro nás", totiž myšlenkou objektivizace "vůle" skrze ideje, svět chápal jako konkretizaci jediné, nedělitelné, věčné, absolutní "vůle", která se projevuje relativně v iluzi materiálního vesmíru oddělených bytostí, manifestujících se svým bytím v prostoru a čase. Univerzální příčinou všech věcí, jež je i spouštěcím mechanismem kauzality, je taktéž "vůle". Je to věčná příčina, dávající času směr. Kauzalita je vlastně jen obrazem vůle - je to primární časový modus, z něhož lze vše ostatní odvodit. Tolik Arthur Schopenhauer.

Myslím, že schopenhauerovská vůle je jen zdravá dravost; Durant píše: "Schopenhauer nakonec otevřel oči psychologům, pokud jde o neprobádané hlubiny a všudypřítomnou sílu instinktu. Intelektualismus - pojetí člověka jako myslícího zvířete vědomě přizpůsobujícího prostředky k dosažení rozumově zvolených cílů - onemocněl s Rousseauem, ulehl s Kantem a zemřel se Schopenhauerem. Po dvou staletích introspektivní analýzy objevila filozofie za myšlením i přání a za intelektem instinkt. Právě tak po století materialismu objevila fyzika za hmotou energii. Schopenhauerovi vděčíme za to, že nám odhalil utajovaná zákoutí našich srdcí, dokázal, že naše přání jsou axiomy našich filozofií, a proklestil nám cestu k tomu, abychom myšlení chápali nikoli jako pouhou abstraktní kalkulaci neosobních událostí, nýbrž jako pružný nástroj jednání a přání."

Schopenhauer vytvořil takříkajíc filosofický gotický román: "Existuje jen jedna přítomnost, a ta existuje vždy, neboť je jedinou formou skutečného bytí," vysvětluje. "Musíme dospět k nahlédnutí, že minulost o sobě se od přítomnosti nijak neliší, nýbrž je pouze v naší aprehezi, jejíž formou je čas. A právě díky němu se přítomné jeví jako odlišené od minulého. Abychom tuto skutečnost pochopili hlouběji, představme si všechny události a scény lidského života, dobré i zlé, šťastné i nešťastné, radostné i hrozné, tak jak se nám v běhu času a různosti místa sukcesivně jeví ve své nejpestřejší rozmanitosti a proměnlivosti. Mysleme si je nyní, jako by se vyskytovaly najednou a zároveň a jednou pro vždy, v nunc stans (v tom, co tu nyní je), zatímco jen zdánlivě se děje tu to, tu ono - pak teprve pochopíme, co vlastně znamená objektivizace vůle k životu."

Jedna rumunská pověst praví, že v Transylvánii neměří život čas, ale věčnost.

"Cítíme a zjišťujeme, že jsme věční," řekl prý Baruch de Spinoza.

Hegel byl přesvědčen, že "pouze přítomnost jest, to před a po není; ale konkrétní přítomnost je resultát minulosti a baží po budoucnosti. Opravdová přítomnost je tudíž věčnost."

Jiným způsobem totéž vyjádřil i český mystik Gustav Meyrink: "Co jmenujeme životem: je čekárna smrti. Najednou jsem pochopil - tehdy - co je to čas: My sami jsme výtvory zhotovené z času, těla, která se zdají být hmotou a nejsou ničím jiným než ztuhlým časem."

Blazeovaný, neměnný klid přítomné věčnosti manifestované sebou samou v mysli člověka dovedl Schopenhauera až ke kacířskému tvrzení, že "není vůbec žádné vznikání a zanikání, nýbrž celek je nehybný." Jinde se vyjádřil: "Vznikání a zanikání nezasahuje vlastní podstatu věcí." Uvádí k tomu věrohodné důvody: "Není většího kontrastu než mezi nezadržitelným úprkem času, který s sebou strhává celý svůj obsah, a strnulou nehybností skutečně jsoucího, které je po všechny časy jedním a tím samým. A vezmeme-li z tohoto hlediska v úvahu skutečně objektivně bezprostřední události života, objasní a ozřejmí se nám nunc stans uprostřed kola času. Nesrovnatelně déle žijícímu oku, které by jedním pohledem obsáhlo lidský rod v celém jeho trvání, by to neustálé střídání narození a smrti připadalo jen jako ustavičné vibrace, a proto by ho vůbec nenapadlo vidět v tom stále nový přechod z ničeho v nic; nýbrž tak, jak se našemu pohledu jeví rychle kroužící jiskra jako trvalý kruh, rychle vibrující brk jako stálý trojúhelník, kmitající struna jako vřeteno, jevil by se mu druh jako jsoucí a trvalý, smrt a narození jako vibrace."

Ke dnu takovýchto úvah nicméně nahlížel už Platón: "to, co zdánlivě jest, i vznikání, je způsobováno pohybem, nebytí a zanikání klidem". A jinde zase položil tuto hádanku: "Co je to, co stále vzniká, ale nikdy není jsoucí? A co je to, co stále je, ale vzniku nemá?" Jorge Luis Borges spatřuje právě ve věčnosti odpověď na otázku, proč v čase spatřujeme kauzalitu: "Domnívám se, že toto (čas jako obraz věčnosti) by nám pomohlo pochopit, proč je čas postupný. Čas je posloupností, neboť tím, že vzešel z onoho věčného, se chce do věčného i vrátit. To znamená, že myšlenka budoucnosti odpovídá naší touze vrátit se na počátek. … Celý vesmír stvoření se chce vrátit do onoho věčného zřídla, které je nadčasové, času nepředcházející ani nenásledující; je mimo čas."

Jakýsi "vesmírný software", nekonečno všech potenciálních variant vývoje všeho, "se projevuje v prostoru a čase," vysvětluje Borges. "Ono věčné je světem prototypů. Existuje jediný trojúhelník, který není ani rovnostranný, ani rovnoramenný, ani nerovnostranný. Trojúhelník je všemi třemi věcmi a ani jednou z nich. Fakt, že daný trojúhelník je nemyslitelný, vůbec nepřekáží: ten trojúhelník existuje."

Odkud Borges vzal svůj "svět prototypů"? A co má znamenat onen trojúhelník-netrojúhelník? Autorem myšlenky je právě patron a praotec idealistů Platón...




90 let s Fisher-Price: Ikonické hračky, které provázely dětstvím už několik generací
90 let s Fisher-Price: Ikonické hračky, které provázely dětstvím už několik generací

Fisher-Price zná snad každý. Málokdo ale ví, že letos slaví 90 let od svého založení. Značka dala světu více než 5 tisíc hraček, které vrací rodiče...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.