O prázdninách opakují staré filmy. Většinou jsem je nikdy neviděl, a protože jejich sledováním umím relaxovat, občas je sleduji. Pomyslným vstoupením do filmového příběhu si odpočinu. Je to dělítko, a když story skončí, mohu se obrozeně věnovat činnostem, které jsou intenzivnější.

I když… Není intenzitou i vstřebávání dobrého Hitchcockova nebo Spielbergova filmu? Asi ano, ale není to práce; znamená to bděle snít a má to grády, ale stejně se domnívám, že když Francois Truffaut (třeba on) tyhle příběhy vymýšlel a psal a točil, tak on při TOM skutečně žil, zatímco… Zatímco my všichni, když jenom sledujeme výsledek, sice bděle nespíme, ale v mnoha směrech stagnujeme. A přiznejte si sami: je to skutečný život?

Ohledně sledování filmů jsem barbar. Na nové české do kina takřka zásadně nechodím (s výjimkami) a trvá to, náhle si uvědomuji, už od mého dětství, prožitého za socialismu. Je to nechuť a k mé smůle překročila i hranici roku 89, takže já nikdy neviděl ani Rebely a Pelíšky. A neviděl jsem ani Národní třídu, ač tam (v malé roli) perlí můj dobrý přítel Marek Velebný, šikovný činoherec i spisovatel. Jsem prostě barbar pokažený onou starou dobou, kdy kluci řvali: „Dnes dávaj amerikánskej biják!“ Byly to ale dost výjimky, a když nebyla výjimka nepřístupná (často byla), tak jsme se na ni nahrnuli. Ultimátum s Lancasterem, Draví ptáci, Duel, Ostrov doktora Moreaua s Michaelem Yorkem atd. A vše to bylo zajímavé a nelitovali jsme, ale někdy, uznávám, to bylo interesantní jen kontrastem dlouhých limuzín (jaksi se pohupovaly), se světem zde.

Všichni známe i Pierra Richarda a letos o prázdninách to působilo, jako by se na stará kolena rozhodl, že do Čech co stádečko ovcí nažene všechny své filmy. Dokonce i ty méně známé. Na některé jsem se díval poprvé a nebyly tak dokonalé. Což není ani on, samozřejmě. Richard není herec: je osobnost. A pořád stejný. Snaží se, ano, odstiňovat povahy hrdinů, takže umí hrát děvkaře i stydlína, ale oči ho vždycky zradí. Děvkař je dál stydlín, stydlína chce nadále každá. Viděl jsem o prázdninách i jeden jeho zapadlý film, kde se nezvykle ocitá na venkově a postaví se po bok bratra proti „šlechtě a kapitalistovi“, ba proti exekutorům a policii. Na konci ale dojde k tomu, že všechny ty skupiny změknou, a to hlavně následkem toho, že vidí Richarda poskakovat a že on do nich hučí. Ustoupí jeho osobnosti! Dojde ke všeobecnému smíru tříd. Je to asi reálně nesmysl, co natočili, a pobavující je závěrečná sekvence, kdy na pomoc dorazí anarchisti s výbušninami. Pierre je pozval! Ale v nějakém chvilkovém pominutí. Teď se horlivě staví PROTI semtexu, ale stejně to bouchne. Je legrace a je to jen film, tak se nikomu nic nestane. Richard jako sociální bojovník je bizarní a finále stojí ještě i na tom, že se „chlapsky“ porve s jedním z vesničanů v blátě a díře plné vody. Připomíná to sexuální akt a smíření městského polypa a venkovského ranaře. Pierra Richard zkusil tím filmečkem únik do přírody, ale takřka jedinkrát, a pak už zase točil pitominy jako Rána deštníkem. U řady jeho filmů si představuji v jeho roli Belmonda; říkám si: „Byl by zde lepší?“

Další takový prázdninový herec, i když až z Ameriky, je Travolta. Umí vůbec hrát? Každopádně tančí a dobře vypadá a koukal jsem na jeho filmy mnohokrát, ale některé jsou špatné. Tarantino udělal z Travolty ikonu, to jistě, ale tou byl vlastně i předtím, hlavně po filmech jako Horečka sobotní noci. Tanečních snímcích. Ani Horečku já nikdy neviděl, asi ke své škodě, ale opakovaně jsem zhlédl „nářez“, ve kterém hraje Travolta záporáka a zmocní se atomové bomby. Klaďase představuje Christian Slater a je to absolutně nepravděpodobná, přepálená podívaná, ale Travolta se baví a podává jeden z nejpůsobivějších výkonů kariéry, i když… Hraje šílence a nechci se pasovat na mudrce, ale hrát psychopaty možná není až tak těžké; a kdyby tam řádil na vlaku a v tunelech místo Travolty třeba Gary Oldman, zahrál by to líp! Film se jmenuje Operace Zlomený šíp.

Vedle Travolty v akčních filmech ale potkávám pana Cage a tento herec taky moc hrát neumí, ale točil a točí jako šílený a oblíben je masami. Sám však posléze pochopil, že by mohl využít vlastní nedostatky při hraní k sebeparodii. Často to dělá a jenom člověk bohužel nikdy nepozná, kdy to byl už autorský záměr a kdy půvab nechtěného. A jak jistě víte, Cage natočil také film, kde hraje sám sebe a… Tam se uměl řádsky shodit. Skvělý je moment, kdy si dodává odvahy a vyřvává vlastní jméno: „Kééééééééééjž!“ Upřímnou soustrast, řekne někdo, ale pan Cage se topí v milionech, takže něco na něm být musí. Ne? Navíc míváme tendenci podobné „hřebce“ tolerovat a odpouštět jim za snahu. Možná jsme hodní. Na Cage. Ale pak vidíte i jen banální film Únos s Kurtem Russellem a uvědomíte si, že to Russell je skutečný a věrohodný PAN herec. Anebo takový Kevin Spacey.

Já vím, měl nějaké problémy a byl na černé listině. Dlouho. Ale ten člověk zahraje vše: je génius a nechápu jediné, že z něj tak šílí některé ženské. Ale jistě, když ony blbnou z Brada Pitta, to chápu. Jako muž ale nevidím na Spaceym přitažlivého nic; a přece mě jedna má známá vyvedla z omylu a „KS“ není zdaleka jen jejím miláčkem. Těch dam je víc. Uškodilo mu ale, řekl bych, že vzal roli vraha v Sedm. Po jistou dobu byl tím spojen s opravdovou zrůdou; podobně jako už vždycky bude zrůdou pan Robert Englund.

Ten… Srostl s démonem, který má místo prstů nože a nosí červený svetr. Englund natočil osm filmů s „Freddym“ a ještě seriál a dva videoklipy. Je to docela kontroverzní, já to podobně aspoň cítím a „RE“ končí tím, že se všechny ostatní jeho role odehrávají už jen pod vizí. „tady se snaží představitel Freddyho hrát něco jiného a tím je to zajímavé“.

Například vzal postavu v adaptaci Kingovy povídky Mangler a podal zcela bizarní výkon. Nadehrával, šaškoval, byl to humor nechtěného a můj syn se smál z plna hrdla, když to někdy v sedmnácti se mnou viděl; ale jinak věřím, že se tento film o mandlu Kingovi líbil.

Co je zvláštní? I představitel Pinheada hrál netvora nakonec v osmi filmech, což je stejný počet; ale zdaleka tak slavný není. Proč?

Asi že Englund byl v hororech maskován jenom částečně, a tak je Freddy Krueger on. Pinhead má masku, která jej od představitele role výrazně odlišuje. Hraje ho Doug Bradley a pracoval na roli „Špendlíková hlava“ v letech 1987-2005.

Známý jest i srůst Anthony Perkinse s rolí Normana Batese. To bylo fatální. Nikdy nepřekonal tu situaci… a čím víc se pokoušel vymanit z Batese, tím víc se do jeho škatulky zasekával. Třetí díl Psycha sám režíroval a nezdá se mi to jako špatný film. Perkinsova typická ostýchavost v kontrastu k jeho celkem hezkému tělu a kostře… působí strašně zvláštně a Bates je taky z toho důvodu ikona, která s Anthonym splynula. A paradox? Původní hrdina, jak jej napsal Robert Bloch, je tlustý, daleko ohavnější. Hitchcockovo Psycho nakoplo Blochovu kariéru spisovatele, to určitě, ale nestalo by se to, kdyby se Hitchcock nerozhodl pro pana Perkinse a kdyby vybral ohavu, který by odpovídal předloze. Film by tak úspěšný nebyl. Na tohle byl ale Hitch moc chytrý, no, a snad měl i štěstí.

Nikdy nezapomenu, jak Perkinse charakterizoval spisovatel Truman Capote. Opovržlivě psal: „Myslím, že v něm není nic.“ Říká to v knižním rozhovoru s Grobelem. Ale to se plete. Perkins možná nebyl intelektuál, ale to není většina herců. Byl normální člověk a zajistit, že ve vás před přípravou na roli „nic není“, je možná základ herectví. Když stavěl Sellers svého inspektora, taky jaksi zapomněl na všechno okolí a vrostl do Clusoeua z jakési nicoty; a taky to funguje.

Na stará kolena mi, přiznám, herectví chybí. Vždycky jsem si byl jistý, že na ně nemám fyzické předpoklady a nejsem dost atraktivní. Že nemám charisma. Fluidum. Ale byla to pravda? Jak přichází stáří, najednou človíček kouká na fotografie z mládí a už se sám sobě líbí. Konečně? Ne: především pozdě. Vždycky jsem měl schopnost vžívat se do rolí, co se týká společenských styků, a často jsem před lidmi hrál, ale na jeviště jsem se ke své škodě bál, i na to amatérské; a už do toho asi nepůjdu. Ale nutkání mám a nakonec zbude jediná věc, která lidi jako já od herectví pádně odradí. Musíte se obvykle učit text. A když podle Kmotra točili film (nedávno o tom dávali celý seriál), Mario Puzo si párkrát pomyslel, že by uměl některou roli uhrát sám. Nebo snad ne? A byl na to slavný dost, aby ho Coppola obsadil; ale pak si to spisovatel zkusí a většinou jde zase pryč. Od toho. Jako herec jste ve většině případů daleko svázanější, než je volný pták při psaní.

Abych se vrátil k prázdninám. Při spoustě starých a stále opakovaných filmů (série s Maraisem, Četníci) by člověk zapomněl na těch pár herců, kteří zůstávají díky scénkám. Nikdo jim nedokázal nikdo ušít na tělo film. Říkali, že to ani nechtějí, ale chtěli by, kdyby to bylo úměrné jejich géniu. Ale nikdy je do filmu nezasadil. Jsou asi v Americe, to nevím, ale v naší kotlině patří k příkladům Jiří Wimmer a Felix Holzmann - a dovede si je snad představit ve skutečném bijáku, kde nemohou improvizovat?

Holzmanna jsem osobně nikdy nepotkal, ale Jiří Wimmer jednou přijel na studentské koleje na Strahově s hlasatelem Alexandrem Hemalou a studenti se (okolo roku 1983) navalili do podzemí klubu „007“ na jejich představení, které spočívalo takřka jenom v tom, že Wimmer přinesl loutkové divadlo a hrál. S tím objížděli republiku. Byla to snad drzost? Byla to z nouze ctnost? Nevím, ale jsem si jistý, že se nabitý klub okolo mě válel po většinu času smíchy.

Jiří Wimmer - Perníková chaloupka