Neviditelný pes

FILM: Ženy v pokušení

23.8.2010

Eliška Balzerová mezi doktorkou Čeňkovou a Adinou Mandlovou

(„Levá“ plebejka, pravá hraběnka)

Eliška Balzerová plní české kinosály rolí ve filmu Ženy v pokušení. Helen Mirrenová byla nominována na Oscara za hlavní ženskou roli ve filmu The Last Station (Poslední zastávka).

Obě „téměř vrstevnice“ hrají dámu v poslední fázi života. Žánrově rozostřený Vejdělkův film lze charakterizovat jako komedii s prvky tragédie, The Last Station (Poslední zastávku) zase jako tragédii s humornými momenty. Scénáře tématicky čerpají z historie: Helen Mirrenová hraje manželku ruského spisovatele Lva Tolstého; u příběhu postavy ztvárněné Eliškou Balzerovou nelze přehlédnout inspiraci životopisem Adiny Mandlové a Lídy Baarové. (Někdo ze sponzorů si zřejmě výslovný odkaz na historii – jenž by mohl přitáhnout pozornost k období protektorátnímu – nepřál.) Není tedy od věci výkony Elišky a Helen kriticky porovnat.

Jak rodinné kořeny (z ruské šlechty), tak dosavadní dráha (zejména ztvárnění britské královny Alžběty II.) Mirrenovou k roli Tolstého ženy přímo předurčují. Noblesa je jí vlastní, zůstává však věrohodná i v sekvencích, kdy ječí a rozbíjí nádobí. (Ano, to se stává i v těch nejlepších rodinách, řekne si nejeden divák …)

Eliška Balzerová měla postavení složitější. V povědomí veřejnosti je to stále ona způsobná, zranitelná doktorka Čeňková z Nemocnice na kraji města. Vejdělkova postava (bývalá herečka Vilma jakožto „znovuoživlá Adina Mandlová“) má být naopak ordinérní. Řídí se zásadou: „Následuj IQ svojíŽeny v pokušení frndy!“ (Když se kdysi Adina Mandlová s Lídou Baarovou trumfovaly v počtu milenců, měl tento u jedné dosahovat množství mužů „na hlavním pražském nádraží za dopravní špičky“, u druhé pak „na zaplněném fotbalovém stadiónu“.) Z tohoto důvodu působí hedonistická „moudra“ programově promiskuitní Vilmy v ústech Elišky Balzerové jaksi apriorně nenáležitě.

Kromě výchozího postavení měla Eliška Balzerová těžší též vlastní úkol. Postava Vilmy věru není jednolitá! Zásadu o „následování hlasu svojí frndy“ kombinuje Vilma volně s prospěchářstvím (pro nová prsa si nabrnkne plastického chirurga, pro sepsání životopisu usiluje o svedení novináře atd.). Další kontrast s opouštěnou doktorkou Čeňkovou, která přece jen „z jednoho kusu“ je.

Aby ovšem psychologie postavy byla ještě komplikovanější, úplně nejvýše v žebříčku Vilminých hodnot stojí, jak žádá doba (nebo snad opět někdo ze sponzorů?), ideologie! Odtud polopatická vysvětlivka, že Vilma prý musela za totáče hereckou kariéru předčasně ukončit, neboť „nechtěla dát jednomu papalášovi“ („to fakt nešlo“). V důkladném ideologickém „zapikolování“ je Vejdělkův opus s Dietlovými seriály zajedno. Ona „kádrová“ pasáž je žel natolik vyumělkovaná, že ji přirozeně odříkat ani nelze. Zde s Vilmou žánrově skáčeme, a to rovnýma nohama do ryzí utopie. (Adina Mandlová i Lída Baarová měly po válce problémy z důvodu přesně opačného než Vilma. Neznám rovněž jediný případ umělkyně, jež by měla po kariéře, neboť „nechtěla dát“ např. Lubomíru Štrougalovi. Ba naopak mám dojem, že Štrougal musel svého času různé Vilmy doslova odhánět klackem …)

Kromě výše popsaných rozporů obnáší postava sedmdesátileté Vilmy herecky dosti náročný aspekt: akutní nymfomanii. To není, zdůrazněme, úplně vycucáno z prstu. Ruská carevna Kateřina II. byla podle historiků sexuálně hodně čiperná ještě přibližně ve Vilmině věku; nymfomanie (odborně: furor uterinus) tvořívá také jeden z průvodních příznaků u některých typů stařecké demence (Alzheimerovy choroby aj.) a Vilma se opravdu v posledním tažení nachází … Toto nepochybně zahrát šlo, Eliška Balzerová se ale v daném ohledu do role pořádně nevložila, zůstalo toliko u (dost chladně) deklamovaných ústních proklamací.

Skutek tedy nakonec utek. Pokud by neutek, skočili bychom ostatně, obávám se, s Vilmou žánrově znovu, tentokrát do hororu. U nejchoulostivějšího aspektu role totiž Elišku Balzerovou zradila technika, až příliš dokonalá, čti: nemilosrdná. Ostrost snímací techniky souvisí s tím, že Vejdělkův film slouží především podpoře několika obchodních značek a log! Vše ostatní musí jít stranou – včetně ohledů k herecké veličině … Vychytat se podařilo ještě tak akt na přebalu Vilminých memoárů (focení zabralo dva dny, následně si určitě pořádně „mákli“ retušéři). Kompletně srstnatou tvář Vilmy v rakvi lze vysvětlit tím, že chlupy, vousy atd. rostou ještě po smrti. Leč Vilma zabíraná v detailech je odpudivá i tam, kde by podle scénáře měla působit když ne vyloženě svůdně, tak alespoň dovádivě, rozpustile, roztomile …

Existují herci všestranní. Po zhlédnutí filmu Ženy v pokušení musím konstatovat, že Eliška Balzerová mezi ně nepatří. Mondénní Vilma coby znovuoživlá Adina Mandlová rozhodně není její parketou. (V kinosále, kde jsem Vejdělkův opus nedávno sledoval, mi neuniklo, že vedle vděčně povykujících seniorek sleduje část obecenstva herecký debakl Balzerové s jakýmsi škodolibým zadostiučiněním, jiná s lítostí.) Podle mého názoru by Balzerové sedly spíše role noblesnější, třeba role panovnic či šlechtičen, jaké dostává její téměř vrstevnice Helen Mirrenová. Do takových rolí by se snad mohla po způsobu Mirrenové více vložit.



zpět na článek