Devátého října zemřel v požehnaném věku devadesáti let Andrzej Wajda - režisér, díky kterému jsem kdysi záviděla Polsku některé jeho problémy. Vlastenectví prověřené komplikovanou historií vítězství i proher mělo v jeho filmech vždycky i tu temnou, odvrácenou stránku, lesk a sebevědomí mu však nikdy nechyběly.

V druhé polovině 70. a v 80. letech jsem pro sebe myslím nasála to nejdůležitější, tím spíš, že v normalizovaném československém filmu podobné reflexe domácích dějin beznadějně chyběly. A ještě Katyň (2007) mne přesvědčila, že navzdory svému věku měl Wajda i v pozdním věku nejen co říct, ale že to uměl říct přesvědčivě. Nezapomenu, jak jsem vytáhla své dvě nechápající, gymnaziální kamarádky do Varšavy na víkend, kde jsme viděly v archivním kině nějakého Hitchcocka (Sabotáž, myslím) a pak v normálním“, slavnostně vyzdobeném kině Člověka ze železa. Táhlo mi mým v zásadě asociálním, apolitickým mozečkem, jak dlouho to bude ještě trvat, než se u nás něco změní, a jestli bude mít revoluce pro mne taky tu báječnou příchuť hrdosti a nebezpečnosti.

Ne všechno z Wajdy jsem tehdy pochopila, ne všechno mne oslovilo, v 90. letech jsem už neviděla zdaleka všechno, co žijící klasik polské kinematografie natočil. A abych teď o wajdovském světě mohla vydat nějakou komplexnější a méně osobní zprávu, musela bych se na většinu jeho děl nejspíš podívat znovu. Danton je ovšem jedním z filmů, které si často pouštím - a takhle po volbách na něj mám vysloveně chuť. Tak vím, co budu dělat dneska večer.