28.3.2024 | Svátek má Soňa


FILM: Whiplash

6.4.2015

Toto není úplná filmová kritika, ale rozbor příběhu; po technické stránce se ostatně dá filmu Whiplash stěží co vytknout.

Situace (a příběh) proti sobě staví otce a synova trenéra, aniž se ti dva kdy setkají, což by bezesporu byla klíčová scéna, která tu bohužel chybí. Film její absence nepoškozuje, ale scenárista jako by tím lapsem říkal: „Stejně by si neměli ti dva co říct.“ A to není pravda!

Rovněž změkčilý intelektuál a fanatický ranař si mají co říct. Nebo aspoň podle mého názoru.

Profil otce je přitom jasný. Chtěl být kdysi spisovatelem, ale neprorazil, což je běžné. Učí. „Kdo umí, umí, kdo neumí, učí,“ říká se, ale říká se to neoprávněně, a právě film tu neoprávněnost ukazuje na figuře ranařského „trenéra“ bubnování, kterému říkejme třeba Mráz, protože z něj mrazí a skutečné jméno není podstatné. I trenér Mráz přece učí, ale současně je mistrem svého oboru; báječně válí na klavír, má absolutní sluch a cit pro rytmus, na hudebních akcích vynořuje jako charismatický čestný host.

Whiplash

Co z toho vyplývá? Že zde proti sobě stojí duo pedagogů, kteří by si, myslím, měli co říct a mohli by se i shodnout, i když jenom na něčem. A to na čem? Přinejmenším na tom, že vytvořit román anebo jazzovou kompozici je nad jejich síly, že však lze být přínosným i jinak. Že lze interpretovat tvorbu jiných, a to i třeba tak invenčně, až to podněcuje mladé kluky a dělá to z nich nové Buddy Ritche (bubeník) či Johny Irvingy (spisovatel). Právě otec hlavního hrdiny jako by ostatně ve filmu připomínal spisovatele Johna Irvinga, ovšem v oné imaginární verzi, která literárně neuspěla, a je to navíc Irving, který vedle psaní není zápasníkem, a je to i Irving, který koneckonců ani nemusí být sexuálně vyhraněný (jako i hrdinové některých Irvingových románů). Avšak tuto stránku věci bych ponechal spíše stranou, vždyť o jednoznačné sexuální orientaci nemáme jistotu u nikoho v tomto filmu, stejně jako ani v životě ne (a právě ze života snímek i navzdory své extrémnosti hluboce vychází).

Přesto malá odbočka v tomto směru.

Trenér „Mráz“ ve filmu kupříkladu asi dvakrát zopakuje, že otce jeho svěřence opustila manželka proto, že se nedokázal stát novým dramatikem O´Neillem. Je ovšem otázka, zda to byl ten důvod, a sám trenér je krátce předváděn při setkání s přítelem a jeho malou dcerkou, se kterou vede dialog s tím, že by ji někdy rád trénoval. Nato přítele obejme, ale podle mě jednoznačně heterosexuálním způsobem.

A co se trénovaného adepta jazzové síně slávy týká? Tak ten je samozřejmě příliš mladý, než aby mohl být v tomhle směru jednoznačně identifikován, a jeho zde líčený vztah s dívkou je nepochybně další otevřenou otázkou? Nebo spíš otázkami.

Skutečně bylo nutné, aby jí dal tak vehementně kopačky jen kvůli svému úsilí?

Skutečně bylo nutno, aby jí pak zase telefonoval a zjistil, že už s někým chodí, a přece ji i dál zval na svůj finální koncert, koncert svého života, kde chce excelovat? To film nechává nerozkryto, činí tak správně a každý si události může interpretovat, jak chce; ale vraťme se od těchto příliš „orientovaných“ úvah na smysluplnou půdu.

Podstatné je podle mě v tomto filmu to, v čem se rozcházejí, ale i střetávají životní filozofie otce „Johna Irvinga“ a skutečného synova „správce“, ranaře Mráze.

A v čem?

Otec tvrdí, že syna miluje, a že je syn to jediné, co pro něj má v životě smysl. Radí mu zároveň nebýt fanatikem na cestě za uplatněním se ve společnosti, což je možná až socialistický přístup vhodný pro nějakou rezervaci. A proti stojí mráz. Holé strniště. Vítr, realita, příroda. Alias neregulovaný kapitalismus, kde to často nejde jinak než cestou Mrázovou. a tedy tvrdě jako žulou a někdy i pomocí podrazů a bočního ostří činely.

Klíčovým momentem je sebevražda předchozího Mrázova adepta a lze se ptát: Oběsil se onen mladík spíš proto, že byl změkčilý, anebo to udělal hlavně kvůli Mrázovu extremistickému přístupu, který se na něm podepsal?

Na podobnou otázku film opět neodpovídá, tak jako na ni nikdy jednoznačně neodpoví ani život. Film neodpovídá, nicméně... Část vnímatelů vám podle mě podepíše, že je Mráz „v pořádku“, ba jim imponuje a jeho metody jsou „v mezích“. I já si to myslím. Srovnání s filmem Full Metal Jacket je přitom místné, ale neobstojí v tom směru, že Mráz a jeho učeň spolu netráví tolik času jako zupák a jeho otrok na vojně. Učeň přece smí kdykoli dobrovolně odejít. Není v kasárnách, je to jen jeho kariéra, o co přijde, když odejde, a patrně se po útěku od skladby Whiplash v kapitalismu uplatní i jinak, když to za bicími vzdá. Anebo taky ne.

Krom toho si uvědomme, že ani silně realistický film jako tento nikdy není realistický úplně, tedy pokud chce být umělecký.

„To bych rovnou mohl točit dokumenty,“ říkával Hitchcock, a točit je nechtěl. „Nikdy nenatáčím kousky života.“

Whiplash kouskem života je, a tedy i realistickým filmem, ale současně filmem natolik kvalitním, že si – a to je minimálně můj názor – prostě nemohl nedovolit nepracovat s jistou nadsázkou. A právě onou nadsázkou jsou krev, těch pár facek, židle hozená přes bubeníkovu hlavu a snad i trochu toho zupáckého křiku. Kdyby to tam absentovalo, kdo by pak totiž asi do kina přišel na ten jazz? Ale jistě, někdo ano, ale pokud chceme podpořit určitý přístup a postoj (tady ten Mrázův), musíme je přehnat, a to se tu podařilo. A ne?

Učeň a jeho „správce“ a trenér se dokonce poperou, ale Mráz chlapce nakonec a mimo jiné naučí sebevědomí.

Whiplash je tedy film o způsobu, jak lze získat sebevědomí a první místa ve společnosti, která - podobně jako příroda - není milosrdná ke změkčilým.