Neviditelný pes

FILM: Velký náčelník šéfinspektor Jacques Clouseau

14.2.2008

Titul tohoto článku jsem si bezostyšně vypůjčil z publikace esejisty Jana Sterna (nar. 1977), který vystudoval na Karlově univerzitě mediální komunikaci a loni a také předloni se etabloval čtenářsky relativně náročnými soubory esejů Totem, incest a odkouzlení buržoazie (2007) a Média, psychoanalýza a jiné perverze (2006). Rovnou teď přiznám, že některými odstavci statí publikovaných původně časopisecky jsem se dosud neprokousal, ne určitě kvůli Sternovi, ale kvůli sobě. Jiné mne velice zaujaly.

Knihy mi věnoval, přesněji řečeno však jde o recenzní výtisky nakladatelství Malvern a autor mne žádá, abych něco napsal. Opravdu nevím, zda mne nepřecenil a zda bych dokázal napsat recenzi na úrovni, nicméně kapitolu o inspektoru Clouseauovi jsem každopádně prostudoval hned a domnívám se, že na ní pranic k nepochopení není. Souhlasím i se Sternovými vývody, které tu stručně přiblížím a dodám jenom, že se Stern sice o film zajímá jenom okrajově, když už se ale na moře pustí, stojí to za to. V mnohém bych tyto výlety přirovnal například k psaní Pondělíčkovu anebo taky někdy Královu, ale teď už k vlastnímu Sternovu textu, jehož druhý odstavec začíná slovy: Když jsem byl malý chlapec, zbožňoval jsem inspektora Clouseaua v podání Petera Sellerse. Okouzlení jím bylo tak veliké, že udávalo něco důležitého na mne, na tuto postavu, na dětství samotné, ba snad i na člověka jako takového. Clouseau je pro mne jednou z nejvýznamnějších figur dějin kinematografie, a přesto není tato postava studována teoretiky filmu.

Tady se, tuším, Stern může mýlit a možná mu přece jen některá, možná i anglicky psaná studie unikla (a mně taky). Přesto nelze neuvítat, když se ve zbytku svého eseje pokusí „mezeru“ zaplnit. Neodpustil si přitom (opět dodávám) typické (anebo, chcete-li, občasné) provokování. A přesto je Růžový panter pro lidstvo patrně důležitější než metafory Pavla Juráčka, uvažuje. Už proto, že ho většina diváků dokoukala.

Clouseau zobrazil v krystalické podobě víc než kulturní typ, totiž archetyp, zjišťuje Stern a všímá si hlavně inspektorovy zranitelnosti, podle mne ji ovšem ne zcela případně přirovnává k citlivosti hrdinů ztvárněných v některých komediích Francouzem Pierrem Richardem.

V kapitole Archetyp kejklíře potom definuje Clouseaua jako stav mužství, který je vítězstvím i prohrou zároveň. Sellers to, myslím, cítil, píše Stern. Pro Petera Sellerse nebyl Clouseau jen rolí, to je z jeho podání dobře cítit.

A potom už srovnává Clouseaua s Chaunce Gardinerem, tj. hrdinou Sellersova předposledního filmu Byl jsem přitom (1979). Chaunce je obnažené jádro Clouseaua, definuje to přesně Stern a nebudu tady připomínat charakteristiku hlavní postavy onoho geniálního filmu, dodejme však, že nepochybně vychází nejenom z knižní předlohy Jerzy Kosinského (která je svým způsobem slabší než snímek), ale vychází – tedy pro herce, který se s takovým hrdinou utkal - také z mnoha jeho předchozích filmů. Nejen clouseauovek, nýbrž i Večírku (1968), kde byl hrdinou Ind Hrundi V. Bakši, anebo z málo u nás známé, nicméně také skvělé komedie Bobo (1967).

Kejklíř má přístup k podstatě, ale platí za to psychickou nenarozeností, připomíná dále Stern a dovozuje přístup podobné postavy k „božství“, které v Byl jsem přitom vyjádřila známá závěrečná metafora, díky které se budoucí americký prezident-idiot prochází po hladině jezírka podobně, jako šel podle Bible Ježíš nad hladinou Genezaretského jezera. Clousea není o tolik jiný než Chanuce a jeho „nenarozenost“ vycítíme už v teatrálním vztahu k ženám, především ale v hrdosti maskující rozpaky, která je znakem infantility. Je směšný, protože nikdy nedělá humor, postřehl Stern v kapitole Nenarozený. Clouseau je antitezí všech producentů vtipnosti.

Je to tak a výtečně to zachytil i nedávno natočený biografický snímek Život a smrt Petera Sellerse, kde se vykytuje právě i scéna z natáčení film, při níž režisér zprvu nechápe hercův přístup či záměr. Ach, proč je ten Sellers tolik vážný? Hraju to jako Cary Grant, tvrdí mu komik… Ale pak stačí, aby pak šlápl vedle dívky do vody, a scéna vyvolá bouři smíchu u celého štábu a později v kině (což nemusí být vždycky v souvislosti, ba právě naopak).

V duchu kamenné tváře totiž natáčení pokračovalo a Clouseaua nelze nemilovat, a přesto každý muž cítí, jak tragická figura to je.

2.

V další části eseje Stern zabrousil až mezi indiánský kmen Siouxů a seznamuje nás s jeho tradičními šašky, kteří bývali k oné roli donuceni už ve třinácti, ve „věku dospění“. Kmen je tehdy vybral, aby ze sebe dělali hlupáky a tím zřejmě ostatním cosi zdůrazňovali. Šlo o rituál, ale nikoli o vytvoření „vesnického blázna“, jak bychom to asi nazvali v našich poměrech. Ne, neplánovalo se tu pražádné „odhalení“ žádného svébytného Václava, jak bych to - i nezávisle na Sternovi - nazval v aktuální souvislosti s novou českou komedií, nýbrž tu šlo o rituál překonání.

Ostatní se mu smějí, ale v určité chvíli působí až hrozivě (Stern to srovnává s titulní stvůrou Kingova hororu To i s Jokerem z Batmana) a někteří kmen tak uhranuli, až se stali i náčelníky.

Ne, není pochyb, že i postava francouzského detektiva Jacquese Clouseaua se tomu podobá, avšak autor eseje (který je zároveň i krátkou studií) proniká ještě dál, když uvažuje také o sublimaci sexuality do nutkavé potřeby hovořit, která vytváří určitý typ komiků. Vraťme se však k angličtinu komolícímu inspektorovi z dlouhé série filmů, i když určitě ne tak dlouhé, jak bychom si přáli… Noe a Jacques, služebníci boží, jmenuje se poslední část Sternovy úvahy, ve které se připomíná další pasáž z Bible, tentokrát ze Starého zákona. A to jaká? Taneční. Protože když se Bůh rozhodl lidstvo utopit, Noe začal tančit, tím Boha rozesmál a Bůh se nad námi ustrnul. A Siouxové podle všeho hovoří o něčem podobném. Jednou z cest, jak neurazit „bohy“ (a mezi ně, pěkně prosím, klidně započítejte i své šéfy), je zesměšnění sebe samého, za které můžete být dokonce i pochváleni. Bohem, dodá Stern.

I třeba svým šéfem, dodám, a taky Clouseauovy eskapády jsou takovou bohoslužbou, dočítáme se. Ekvivalentem klečení při modlitbě a odčiněním toho, že se titulní hrdina nestal „skutečným“ mužem ve smyslu dobyvatele. I sexuálního.

Obdobnými slovy uzavírá svůj text Jan Stern a Clouseau je nejen pro něj tajuplnou postavou vzbuzující v nás stesk po dětství i budící hrůzu z toho, že by dětství mohlo proniknout k nám, do dospělosti a jeho vnitřní smutek je důkazem , že o nás ví tolik, až by si možná již zasloužil být prohlášen naším Náčelníkem.

3.

Máte snad za to, že Jan Stern „blbečka“ (jak by řekl ničený jím Dreyfus) přecenil?

Anebo byl naopak ještě příliš stručný a neprobral vše? Odpověď si musíme poskytnout každý sám, protože je tu opravdu případ, ve kterém více než mnohde jinde záleží na interpretaci. Sám se přikláním k druhé možnosti a Clouseau, tak jak ho ztvárnil Peter Sellers, je v mnoha směrech doopravdy nedoceněnou figurou. Platí to ale rovněž o obecné charakteristice oné postavy.



zpět na článek