Vatu nelze definovat. Tedy lze, tu reálnou vatu. Chápeme, z čeho je, pokud si věc navíc nastudujeme, ale nikdo s jistotou netušíme, z čeho sestává „vata“, která plní na některých místech ne všecka, ale mnohá literární a filmová díla.

Je totiž vatou pouze pro někoho, zatímco méně nároční ji akceptují jako regulérní součást „veledíla“. Vnímají vatu jako zajímavé děje. Spokojeně si broukají pod fousy: „To je ono.“ A jelikož bohužel nejsem nejchytřejší, k poznání téhle věci jsem se musel dopracovat trapnou zkušeností a zbytečným sledováním vícera televizních sérií.

Tak je tu například seriál Tajuplný ostrov a nemyslím ten z roku 1973, ten ještě ušel, ale seriál o něco pozdější. Kdysi jsem se na něj docela oddaně koukal a on má začátek i konec, ty jsou v pořádku a zhruba takové, jak to v předloze už nastínil Jules Verne. Do srdce cyklu však vecpali ryzí vatu, a to hrozně vaty, něco šíleného. A člověka, který vycpávky onoho druhu s poklidem přijímá, vážně lituji. Tento Tajuplný ostrov byla ovšem velmi béčková produkce, kdy je podobné chování normou, jak dnes vím, nicméně vata se nezastaví před žádnou z výšin a vezměte si seriál Temný případ.

Svého času byl hodnocený na Filmové databázi úplně nejvýš a možná tam ještě visí a já dílo soustředěně zhlédl, mj. zaujat vazbou na dávného spisovatele Chamberse. Temný případ věru není špatný seriál, ale i on… I tady se našla nejméně jedna celá část plus několik dalších sekvencí, které jsou bez debaty vatou. „Aby se to natáhlo.“ A mě ta skutečnost asi nevzala dech, ale iluze ano. Došlo mi: „Znamená to, že je v televizi něco vaty povinno všude.“

Asi to tak musí být? Seriály se prodávají a více se určitě vytěží na díle o díl delším - a scenárista ani nemusí být jinak nekňuba, ale původní povídku v zájmu financí rozšíří. V co? Někdy i v román, a je-li to šikovný autor, v podstatě to ani nepoznáte. Dojde to leda nějakému expertovi a ostatně, i mistr velikosti Stephena Kinga vyprodukoval vícero románů, které jsou nafouknutými povídkami. Ale Scribner či jiný jeho nakladatel samozřejmě nebudou vykřikovat, že tak trochu kupujete zajíce v pytli a že je tlustý Kingův román pouze rozšířením několika nápadů, který se dobře hodily na dobrou povídku. Navíc… Zrovna King i vatu umí vytvářet velmi kvalitně a nikdy to u něj vata v pravém smyslu slova nebude.

I u mnoha dalších velkých autorů (Defoe) jest vata pokaždé NĚCO. Vata v původním Robinsonovi je dokonce okouzlující a zdánlivá vata románu Tristram Shandy jakbysmet.

A tzv. vata Muže bez vlastností od Musila? Nedefinovatelná, jak už jsem předestřel úvodem, a naštěstí jsou i literární a filmová díla, ve kterých vata chybí.

Je jich naštěstí dost a mohou to být i výtvory takzvaně popové; například filmová komedie Velký šéf vatu postrádá a nedávno jsem ten film viděl znovu a duma, co by se odsud dalo popřípadě vystřihnout, a věru nic. Na konci příběhu (kdy vidíme World Trade Centre ještě ve výstavbě) funguje skvělý náběh k druhému dílu, odehrávajícímu se nikoli již ve Francii (kde hrdinové vykradli vlak s fondy NATO mířící do Bruselu), ale ve Spojených státech - a člověk si říká: „Proč i pokračování, propána, nenatočili? Škoda.“ Ano, francouzský klaun Bourvil sice roku 1970 zemřel, takže ten by tam chyběl, což je veliký malér i malé vysvětlení, ale… Ale David Niven, Belmondo (úspěšnější film už nikdy nenatočil!) a skvělý Wallach věru nejsou z vaty a žili dlouho, ještě dlouho. V dvojce mohli v sedmdesátých letech zářit, ale nestalo se. A proč končím? Ani tento text neobsahuje vatu.

Velký šéf, film zcela vez „vaty“:

Velký šéf (1969) | ČSFD.cz