Stereoskopická projekce se publiku asi hned tak neomrzí, alespoň pokud bude znovu eskalovat ekonomická krize. Vztah mezi poloprázdnou kapsou a únikem do světa zábavy je totiž zřejmý

Ještě před pár lety bylo nepředstavitelné, že by v normální kinodistribuci mohly převažovat filmy uváděné ve 3D. Dnes stačí nahlédnout do programu kin kteréhokoli většího města vybaveného multiplexem či moderním digitalizovaným kinem, abyste pochopili, že 3D projekce se stává normou. Alespoň pokud jde o sci-fi, fantasy a dobrodružnou podívanou, což jsou dnes divácky nejoblíbenější žánry právě proto, že se v nich trojrozměrné promítání může náležitě uplatnit.

Stereoskopická projekce se publiku asi hned tak neomrzí, alespoň pokud bude znovu eskalovat ekonomická krize. Vztah mezi poloprázdnou kapsou a únikem do světa zábavy je totiž zřejmý. O formát 3D se tak začali zajímat i mnozí prominentní filmaři, kteří o něm ještě nedávno vůbec neuvažovali. Nevedou je k tomu jen komerční tlaky, ale i touha vyzkoušet si technologii, která přestává trpět dětskými chorobami a umožní jim ztvárnit jejich nejsmělejší vize. Průkopníkem se v tomto směru stal svérázný americký režisér Tim Burton se svojí interpretací Alenky v říši divů. Se 3D se rozhodl utkat i třiašedesátiletý Steven Spielberg, který na sklonku října uvede do kin animovanou adaptaci klasického komiksu Tintinova dobrodružství. Spielberg je sice jako režisér dost konzervativní, formát 3D si ovšem už několikrát prověřil jako producent.

Zatímco Spielberga můžeme ještě považovat za komerčního tvůrce, případ devětašedesátiletého hollywoodského klasika Martina Scorseseho potvrzuje, že stereoskopická podívaná láká i filmové umělce. Dobrodružná fantasy Hugo a jeho velký objev, která u nás bude mít premiéru v prosinci, slibuje rodinnou zábavu na úrovni a nepochybně bude Spielbergově snímku důstojným soupeřem. U obou filmařských legend je přitom podle charakteru jejich projektů jasné, že se chystají nadále natáčet i klasické filmy. Spielbergovo životopisné drama Lincoln nebo Scorseseho podobně zaměřený Sinatra se totiž bez 3D obejdou.

O 3D projevují zájem i vysloveně artoví režiséři, například David Lynch. Pozadu nezůstávají ani Češi. Prvním českým trojrozměrně promítaným hraným projektem totiž nebyl nedávný nepovedený muzikál V peřině, ale experimentální hříčka režisérského veterána Jana Němce Heart Beat 3D. Film s Janem Budařem v hlavní roli měl oficiálně premiéru už loni v prosinci. Přestože v něm ve 3D vidíte Václava Klause, Václava Havla i Baracka Obamu, do normální distribuce nepronikl. K vidění bývá jen v rámci různých přehlídek a festivalů. Zdánlivá intelektuální marginálie, v níž je jediným "zvláštním efektem" bublifuk, je ovšem smělou autorskou provokací. Potvrzuje totiž, že 3D není jen výsadou nákladných žánrových titulů. Pětasedmdesátiletý Němec si pro své potřeby vyvinul vlastní nízkorozpočtovou verzi stereoskopické snímací technologie.

Podobně jako Jan Němec uvažoval německý režisér Werner Herzog, který loni realizoval pozoruhodný dokument Cave of Forgotten Dreams natočený v jihofrancouzském jeskynním komplexu Chauvet. Svůj 3D dokument už realizoval i Herzogův kolega Wim Wenders: pocta nedávno zesnulé choreografce a režisérce Pině Bauschové nabízí fascinující pohled do zákulisí souboru Tanztheater, který i po smrti své zakladatelky žije jejím živým odkazem. Moderní tanec je představen jako způsob existence daleko přesahující pouhé profesionální zadání. V souladu s tím protagonisté opouštějí domovské jeviště a realizují se i v městských ulicích. Tam, kde Herzog nechává ve 3D "ožít" pravěké malby, Wenders propojuje hned dvojí podívanou: stylizovanou jevištní akci a přirozený městský časoprostor.

O tom, jak působivě může filmový umělec pracovat s možnostmi stereoskopické podívané, se lze přesvědčit od 15. září. Od té doby bude Pina k vidění i v českých kinech.