Je dobrým zvykem, že se na trhu objevují důležitá díla moderní filmové historie v nově autorizovaných režisérských verzích v digitalizované podobě na DVD nosičích. Poskytuje to příležitost zrevidovat si své vlastní vzpomínky a vytvořit si vlastní žebříčky podstatných zážitků, některé časem už mlhavé dojmy vygumovat jako neopodstatněné, jiné si potvrdit a zvěčnit. To se nepochybně zdařilo uvedením Formanova Amadea, stejně jako Spielbergova filmu Blízká setkání třetího druhu, nebo filmu Blade Runner režíséra Ridleyho Scotta, abychom jmenovali díla různých žánrů, proveniencí a autorských vkladů. Stejným směrem nepochybně uvažovali ti, kdo rozhodli o opětovném uvedení Taxikáře (Taxi Driver, 1976).

Režisér Martin Scorsese (z jehož díla si připomeňme třeba jen žánrově i tématicky značně pestrá a rozmanitá díla, jako třeba Kundun, New York New York, Poslední pokušení Krista, Letec či Skrytá identita) si ve svém šestém filmu Taxikář pohrál s napůl reálným, napůl vyšinutým příběhem mladíka (tehdy ho famózně sehrál Robert DeNiro), který neví, co se životem, a tak se rozhodne vnitřní energii proměnit v agresi směrem ven. Víceméně náhodným cílem je mu presidentský kandidát Palatino, který ztělesňuje veškerou přetvářku, laxnost a bezradnost americké společnosti té doby: společnosti, která se sotva začala vyhrabávat z končící rasové segregace, vězela až po kolena ve vietnamském syndromu a nedokázala přesvědčivě vyhrát studenou válku, natož aby nabídla neukotveným lidem jako je onen taxikář nějaký kloudný životní program. Smutný hrdina nakonec obrátí svou agresi vůči náhradnímu cíli, několika v podstatně bezvýznamným figurkám z kriminálního polosvěta – kuplířům, pasákům, provozovatelům hodinových hotelů – a navzdory všem původním předpokladům a tak trochu i navzdory logice osudu se stane hrdinou. Ovšem zase jen na těch příslovečných warholovských 15 minut. Pak už běží život dál svým tempem i směrem.

Scorsese v Taxikáři načrtnul studii člověka, který je zbytečný z pohledu okolní společnosti a sám na to také záhy přijde, začne se cítit jako zbytečný a chce svou zbytečnost alespoň zakončit nějakým hodně viditelným gestem – což se mu vlastně nepodaří. Tentokrát je tragika v jeho přežití, nikoli smrti, jak by se podle aristotelské logiky dalo předvídat. V tom se režisér poučil u ruských klasiků, zejména Čechova. V obrazovém zacházení s násilím, jakkoli zpočátku latentním a skrytým, už byl tehdy mistrem a mohl druhé učit. Ne nadarmo dostal Oscara za celoživotní dílo, byť aktuálně v souvislosti se Skrytou identitou (Departed, 2006), ale patrně spíše právě za díla z rodu Taxikáře.

Je dobré, že tyhle filmy znovu přicházejí aspoň v podobě digitálních konzerv. Je v nich obsažen nejen dramatický příběh, ale i zajímavý a svým způsobem skoro až dokumentární obraz té doby, politických (ne)způsobů a modelů přežívání lidských komunit. A mimochodem, na Taxikáři je zajímavé i to, že jde o film relativně rychlý, dynamický a i v rámci vlastně dušezpytného žánru docela napínavý a překvapivý. Což v 70. letech rozhodně byla spíš výjimka, než pravidlo.

(Psáno pro Česká média)