Někdy v roce 1963 jsme se nacházeli s vojenským souborem na zájezdu v Ostravě. S kolegou Jiřím Zahajským jsme se šli odpoledne podívat na tehdy u nás nově do kin uvedený film Rozvod po italsku. Asi v polovině filmu, po obzvlášť zdařilé scéně na plátně, se ke mně Jirka obrátil a prohlásil o Marcellu Mastroiannim v roli barona Cefalu:

"Tak tohle, kamaráde, je HRÁČ!"

Ta velká písmena, jimiž to zde píši, se nacházela v obdivu, který do těchto slov dal. Přišlo to od herce, který sám, jak se ukázalo, nebyl nikterak bezvýznamný. Už léta nemívám moc příležitostí k tomu stýkat se s českými herci, takže nevím, jestli stále ještě užívají tohoto výrazu a v tom smyslu, jak tomu bývalo před padesáti lety. Tehdy bylo slovo "hráč" rezervováno jen pro ty nejlepší z nejlepších, pro opravdové mistry jeviště či filmového plátna. Nevzpomínám si, že bych jej byl sám užil víc než dvakrát či třikrát.

Včera večer jsme s manželkou šli do kina. Viděli jsme Nejvyšší nabídku, film, který režíroval Giuseppe Tornatore, držitel Oscara z roku 1990 za nejlepší cizojazyčný film Bio Ráj (Cinema Paradiso). Myslím si, že kdyby měl Jiří Zahajský příležitost uvidět Geoffreye Rushe hrát Virgila Oldmana, asi by znovu užil tohoto mocného slova uznání. Pokud jde o mne, byl bych dosti překvapený, kdyby se Rushovi nedostalo na konci tohoto roku za tuto roli aspoň nominace na dalšího Oscara. Myslím si, že v onom hvězdném nebi Geoffrey Rush náleží do té stejné sféry, v níž už se nacházejí Marcello Mastroianni či John Gielgud a kam s ním jednou přejdou takoví hráči jako Gerald Depardieu či Jeremy Irons.

Pod pozlátkem veleúspěšného a vysoce kultivovaného majitele aukční síně ve velkém, byť nejmenovaném evropském městě, který má neomylný čich pro ztracené umělecké poklady, se skrývá hluboce nešťastný člověk. Okázalý a populární dražebník, schopný žoviálně a pohotově vtipkovat při vyvolávání jednotlivých kusů během dražby, je přitom v soukromí beznadějně nespolečenský a plachý. Kromě těch chvílí, kdy se potřebuje dotknout některých z předmětů, jejichž cenu odhaduje, si nesundá rukavice, jichž má ve své oblékárně stovky, vedle tuctů těch nejdražších obleků. Ke svým podřízeným se chová povýšeně, ba i přímo hulvátsky. V přítomnosti žen se cítí nervózním, po chvíli ale objevíme, že má přece jen pro ně slabost. To, když s ním vstoupíme do jeho nejpřísněji utajené trezorové svatyně, plné portrétů, mezi nimiž zahlédnete tu krásku vyhlížející impresionisticky, tam jinou, snad od prerafaelitů, hned vedle další, kterou mohl malovat Rembrandt. Víme instinktivně, že takto vždycky vyhlížely ženy ve Virgilově životě, od mládí až do jeho 63. narozenin. Jak ale k těmto pokladům přišel? O tom se něco dozvíme, když je nám dovoleno nahlédnout do Virgilova hranice zákona přesahujícího partnerství se zneuznaným malířem Billym, jehož rovněž výborně hraje Donald Sutherland. Jediným dalším člověkem, kterého Virgil pouští do svého života, i když trochu váhavě, je potom ještě mladý všeuměl a náramný proutník Robert (Jim Sturges).

Virgilův svět se obrátí naruby poté, kdy mu zavolá mladá žena, dědička značně veliké sbírky umění a starožitností, která žije v polorozpadlém paláci. Claire Ibbetson, kterou hraje Sylvia Hoeks, podle vlastního doznání už od svých patnácti let trpí agorafobií, úzkostí z vycházení ven. Oldman, který sám není zdaleka prostý mentálních problémů a fobií, se s pomocí Robertovou pokusí ji vyléčit. Kam to povede? Tušíme, že někde bude muset dojít k dalším zvratům…

Nejvyšší nabídka je slepencem stylů, žánrů i lokalit, z nichž s jistotou poznáváme snad jen pražské Staroměstské náměstí. Vše ostatní je tajemné, často i bizarní; je to thriller v němž neuvidíte jedinou mrtvolu, je to příběh lásky sahající přes tři generace. Nadevše je to koncert, který nám tu předvádějí vynikající režisér/scénárista, tři výborní herci a jeden hráč!

Autorovy memoáry: http://www.mujbibr