Je to výmluva. Tou se kryjete, třeba i na festivalu Vary. Vidíte podruhé film a dopředu si nepamatujete ani záběr. Nic. Vygumováno. Jak to vysvětlím? „Film je druh snu. Sny taky zapomínáme.“ Výmluva to je, ale kdo ví, snad je realita zrovna taková. Nevíte-li při sledování filmu, co přijde, a už jste film předtím zkoukli, signalizuje to vaši schopnost se oddat snění a žít příběhem. Znova a znova.

Neplatí to pro filmy-vzpomínky z dětství. Tam často víme, co přijde, záběr po záběru. Kvality těch scén máme tendenci přeceňovat, protože jsme si je zamilovali jako dítě. Často jde o typické momenty, které jsme právě tady jaksi prožili prvně a zafixovali je do podvědomí. Co je poprvé, může být navždy, ale kdybych měl přístup k televizi od raného dětství jako dnešní děti, byl bych stoprocentně jiný. V naší rodině ovšem tak do roku 1971 chyběla, zatímco knih měli rodiče požehnaně, takže jsem sníval nad nimi; a když jsem ještě neuměl číst, aspoň nad jejich ilustracemi. Asi nejvíc jsem si zamiloval ilustrátory Miloslava Jágra a Jana Brychtu: dva géniové, každý po svém.

Kromě knih se mě občas zmocňovaly obrazy bijásku za rohem, magické vlny rádia, anebo mi předčítali. Babička Štěpánka mi kupříkladu hlasově předestřela Milošem Nollem ilustrovaný román Ve městě byl kouzelník a jednoduše nemáte na to, abyste si představili, jaký bombastický na mě udělal dojem; současná Nolanova Odyssea bude proti tomu hadr.

Zápletka Kouzelníka je sice laciná jako ty poslední varhany, ale jak řečeno, všecko jednou prvně bývá, ani já o ničem podobném do těch chvil neslyšel, a když bába četla, tak jsem věřil minimálně do polovice knihy, že je reálně možno provádět, co tam kuje záporný mega-hrdina „s modrýma očima“. Vždycky pouze zlomil sirku a cokoli si přál a splnilo se to: hrůza.

Miloš Noll na obálce využívá filumenické nálepky ozdobené typickým sušickým klíčem, okolo kterého čtete: „THE KEY SAFETY MATCH, THE SCISSORS SAFETY MATCH.“ Autorem knihy nicméně nebyl žádný sirkař ze Sušice, nýbrž ukrajinský autor Jurij Tomin, a prvně ta fantasy vyšla roku 1963, česky roku 1966, je to šedesát let. A ne že by se nedala sehnat, ale setkáte se s mírnými obtížemi. Existuje ovšem i muzikálová adaptace Záhada zamčených dveří a třeba mě zklamala, ale jindy naopak pochytíte oblíbený svůj příběh napoprvé a naplno filmem. Zatímco nemáte o knižní předloze ánung. Už ji nepotřebujete znát a zvláštní, že těchto „totálních“ knih a filmů života zase tolik během jednoho žití poznat nemusíme; tak třeba jenom sto!

Někdy se dodatečně divíme, co nás „bralo“. Stěží věřím, že mě co dítě unášel na vlnách obrazna druhý díl Fantomase - s tím bondovským létajícím vozem a charakteristickým hudebním motivem. Kdybych zhlédl totéž poprvé až dne, zdaleka věc neocením, a ne každý si uvědomí, že tu má Jean Marais svou jedinou životní trojroli. Hraje (1) uneseného profesora Lefebvra, (2) Fantomase v masce a (3) šarmantního novináře Fandora: v bijásku jsme z toho jako kluci šíleli. Ta komedie je zdařile prolnuta jistou ingrediencí hrůzy, Fantomas je prezentován jako potenciální pán světa a Jerome Fandor třeba, jak možná vzpomenete, zvedne telefon a slyší stereotypní (a daboval to pan Moravec): „Pozor, za chvíli si pro tebe přijde Fantomas! Pozor, za chvíli…“ Načež je žurnalista záludně omráčen, aby směl procitnout ve fantomasím zámku. Natočili následně ještě třetí díl, ve kterém Pán světa bojuje se Scotland Yardem, a mohla být část čtvrtá, ale představitel komisaře Juva si řekl o vysoký honorář a projekt tím pohřbil a Marais soptil, ale platné mu to nic nebylo a pouze na jeho osobě (i kdyby v další trojroli) se čtvrtý díl postavit neodvážili! Někdy holt prachy i zabíjí, ale realizované tři filmy zůstaly a snad jsou fajn, přičemž ducha předlohy vystihují navzdory své parodičnosti. Za což patří dík režiséru Hunebellemu. (Navíc: táta byl v šedesátkách s hercem Miroslavcem Moravcem na vojně, tak si ho vážil. A to navzdory tomu, že spolu hlídali nějakou tu komunistickou pohraniční věž v Čerchově…)

Často člověku utkvějí dokonce a právě ty filmy, které neviděl od začátku. Jak to? Vysvětluji si to jednak tím, že hodně tvůrců zapomíná začátky krátit, a za druhé tím, že jsem vždy přifičel k televizi zadýchaný odněkud z uprášené ulice a měl v hlavě čirý ložný prostor právě pro zázrak - a příklad takového filmu, který jsem původně neviděl od startu, je komedie Šest medvědů s Cibulkou, již napsal (letos stoletý) Miloš Macourek.

Ten film na mě dodnes působí a připadá mi velmi dlouhý a gagy přeplněný, ačkoli je reálně překvapivě krátký. Nicméně… Kdybyste mě zabili, cirkusový začátek příběhu mně pekelně nudí. Kdysi jsem ho prostě neviděl a nechyběl mi: to bude tím. A pak jsem hop viděl a připadá mi takřka zbytečný a ta pravá legrace tak jako tak propuká teprve ve škole - a Lubomír Lipský (klaun Cibulka) zde má sedmi-roli a je to jedna z životních jeho příležitostí, kterou využil.

Ta druhá byla ve Čtyři vraždy stačí, drahoušku, které natočil několik let před Cibulkou a možná spíš zázrakem. Pár let potom a za tuhé normalizace už by scénář neprošel.

Je to, jak víte, Saudkem křtěná komiksová záležitost ve stylu Ameriky a gangsterek. Vraždy nožem ze zálohy tady Macourek servíruje nikoli co opruz, což by byl život, ale co odvaz. A hlavní vtip? Lipský otevře dveře skříně či bytu a stojí tam mrtvola. Mrtvoly schovává před Jiřinou Bohdalovou a Marií Rosůlkovou, svou bytnou, ale navzdory schovávačce je lidu brzy zřejmé, že je dotyčný putička sériový vrah, přičemž se paroduje až podvědomý obdiv veřejnosti, která podobně hnusné osobnosti kupodivu fascinovaně ctí. Podobnou věc přece později předvedli i ve filmu Taková normální zabijáci, kde to už je opravdu hnus, zatímco s Lipským to vydýcháme. On si „jen tak“ a nonšalantně přichází do nočního podniku a všichni jsou v šoku, že se promenáduje i po všech těch vraždách s bondovským klidem, ačkoli jej honí policie; a decentní Karel Effa mu posléze pokorně říká: „A neobtěžujte se, toho kapelníka už zavraždím sám.“ A vrcholem téhož Macourkova fóru je, že vrah dokonce oficiálně i dál učí ve škole, a to tím stylem, že předčítá právě brutální komiksy. Tenhle český film vlastně trochu připomíná pozdějšího francouzského Muže z Acapulca a řekl bych, že ani toho jsem napoprvé neviděl od začátku; o to víc mě vtáhl a představte si ostatně ten celkem šedivý normalizační program sedmdesátek, kdy mě dokázal jako děcko zaujmout leda večerníček, a do toho (přece něco!) vstupují Acapulco a Belmondo jako hrdina Bob Saint Claire. Byl to kontrast, mladí jej už nepochopí a příznačným, že mám ty filmy navždy spojené s lidmi, s kterými jsem koukal prvně. Bývalo to taky s otcem a příkladem je francouzská komedie Krysy z temnot, což je Goscinnyho brilantní adaptace předlohy Gastona Lerouxe.

Ten film si dělá bžundu z pařížského podzemí a pomohla chemie mezi skvělými herci Serraultem (knihkupec) a Noiretem (pán podzemí). Všechny podobné komedie mají přitom společné to, že vás včarují až do jiné dimenze, ale konce to pokaždé zruší, takže procitnete. Až ke své nelibosti. Ale k narušení bohužel často dochází dřív než na samém konci.

Příklad? Zhruba od momentu automobilové přestřelky a hledání zubů panem Kemrem ve Čtyřech vraždách jde film kvalitativně trochu dolů… a obdobně tomu Krysy z temnot vyprchají, jakmile je divákovi osvětleno, čím se dají ředkve vtahovat do podzemí rovnou ze záhonku. I konec Muže z Acapulca je podle mě veliké zklamání. Proč Belmondo ten svůj román vyhazuje oknem? Nu, a závěrem pár filmů, které považuji za okouzlující, ačkoli tuším, že hrálo i mé dětství. Báječní muži na létajících strojích. Jáchyme, hoď ho do stroje. Neuvěřitelná dobrodružství Italů v Rusku. Čtyři sluhové a čtyři mušketýři. Odsouzená střela. Adéla ještě nevečeřela. Gappa. Duel. Strach nad městem. Ostrov doktora Moreaua se skvělým Burtem Lancasterem v titulní roli. Stříbrný blesk. Sindibád a tygří oči. První velká vlaková loupež s Connerym. Vrchní, prchni. Upír z Feratu a Maratónec s Dustinem Hoffmanem. Hrálo tu i mé dětství; ale kdyby ty filmy byly padlé na hlavu, do krve bych si je ani tenkrát nepřidal, což dobře dokazuje skupina sovětských spektáklů, přičemž za vůbec nejtrapnější mučeníčko života mám nekonečný čas, kdy jsem i s celou třídou trpně seděl na filmu Vítězný lid. To mě takřka zabilo. Ale vydrželi jsme a dokonce jsem na sobě nedal před učitelkami ani nic moc znát; Američané tomu říkají „keep a stiff upper lip“ = zachoval si charakter, ale možná to tak úplně zachování charakteru nebylo.

Závěrem pryč od filmů a ještě k literatuře a onomu Kouzelníkovi. Hned úvodem mě uchvátilo, že si titulní padouch za pomoci jedné jediné sirky vykouzlí hned milion stejně mocných krabiček. Ale je chorobně nedůvěřivý a nedá mu to a škatulky musí počítat. Je na dvorku ve vnitrobloku a dře, aby si ověřil kouzlo, a počítá a ten kladný hrdina je na stejný dvorek zahnán nějakým milicionářem a ten zlý a lakotný spratek by mu rovnou ublížit, ale on nemá čas, protože se nutkavě soustředí. Ale ne na filmy (jako já), nýbrž na sčítání; zatímco si druhý hrdina nenápadně jednu krabičku přivlastní. To mu nepřinese jen výhody a později se stává padouchovým zajatcem (zajatcem padoucha i jeho robota) - a přiznám, že jsem taky poněkud zajatcem příběhů. To smíte nazvat eskapismem, ale bez příběhů bychom dávno vyhynuli jako dinosauři a už Flaubert chápal, že žít, znamená i snít.

Oblíbená komedie Stříbrný blesk, kde zosobnil lotra schopný režisér a herec Patrick McGoohan, spolutvůrce seriálu Columbo:

Silver Streak (1976) Trailer | Gene Wilder | Richard Pryor - YouTube