Reportérská krvelačnost, komentátorská autocenzura

„Krev zajišťuje vrcholnou sledovanost,“ tak zní ve volném překladu jedna ze základních pouček mediálního podnikání (anglicky: „if it bleeds, it leads“).

Reportér baží po krvi

Citované pravidlo, nejnověji v „reálu“ potvrzené událostmi kolem teroristického útoku na pařížský satirický list Charlie Hebdo, zaznívá zkraje filmu z prostředí komerčních médií Slídil (Nightcrawler) amerického režiséra Dana Gilroye. Film líčí vzestup Loua Blooma, kameramana, který jde za šokujícími záběry doslova přes mrtvoly. Herec Jake Gyllenhaal, excelující v hlavní roli, před natáčením hladověl tak dlouho, až mu začaly svítit oči podobně jako kojotům na okraji Los Angeles, kam je příběh situován… Nabízí se slovo „hyenismus“. Jenže kam se hrabou šelmy na lidské technologie! Lou (který je zpravidla první na místě činu, neboť po nocích odposlouchává policejní vysílačky), záhy pochopí, že pro lepší záběr je třeba scénu naaranžovat – tu po dopravní nehodě mrtvolu natočit ke světlu, onde přeorganizovat interiér domácnosti zaskočené vraždou … A co teprve když se otevře možnost – „stopením“ klíčových informací a jejich přesně načasovaným vypuštěním – chod věcí (spolu)režírovat! Rodí se sólokapr rozměrů přímo obludných …

Divák si snad vzpomene na román Pierrea Boullea Fotograf (česky 1967, neplést se stejnojmenným filmem ze života Jana Saudka, který ilustruje úplně jinou mediální poučku, totiž že „sex sells / sex zvyšuje obrat“). Celoživotní ctižádostí Boulleova hrdiny bylo zachytit exkluzivně atentát na francouzského prezidenta. Závěr románu je nezapomenutelný (ba prorocký): Teroristka zápasí na zemi s prezidentem, stranou odletí dýka. Zatímco fotografovy ruce se zaobírají fotoaparátem, jeho noha – jaksi sama od sebe – přikopne dýku zpátky k teroristce… Knižní obdobou naznačujeme směr, kudy se zhruba dále ubírá děj Gilroyova filmu, kam byla některá komerční média „tržně tažena“ při událostech kolem Charlie Hebdo a kam pohříchu může směřovat vývoj komerčních médií obecně …

Šokující záběry, jinak autocenzura

Ernest Hemingway přišel o medaili a měl soudní oplétačky za to, že v létě 1944 si, ač akreditovaný novinář/válečný reportér, opatřil výzbroj a souběžně s armádami oficiálními táhl na Paříž v čele tlupy jakýchsi vlastních soukromých žoldnéřů (válka pro něj skončila v pařížském hotelu Ritz, který se svou suitou okupoval řadu týdnů). Hemingwayovi, který takto využil/zneužil válečné zmatky, alespoň primárně šlo o jakousi hlubší reflexi…

Dnešní reportérské dravce typu Gilroyova Loua Blooma se svítícíma očima reflexe nezajímá. Chtějí jen a jen krvavé záběry! Třeba za cenu součinnosti s teroristy (kdy, jako v závěru Boulleova románu, „hlava neví, co dělá noha“). Viz nedávno v Paříži: Komerční televizní kanál v přímém přenosu informoval, že v pařížském obchodě s košer potravinami, kde terorista drží rukojmí, se kdosi ukrývá v chladicí místnosti; některé kameramany zase příslušníci zasahujících jednotek opakovaně nabádali, aby nepřenášeli jejich přesuny (a nedodávali tak strategické informace teroristům). Ředitel komerční televize, jež se „naživo“ telefonicky spojila s obklíčenými teroristy, veřejně plesal nad nárůstem sledovanosti (za což se pak pod tlakem omluvil). Není divu, že jeden z dotčených v následné diskusi rozhořčeně vykřikoval, že příště by si mohli reportéři zjednodušit práci ještě více a rovnou vzít rukojmí sami…

Reflexi by v normálně fungujících médiích měli obstarat jiní (tj. specializovaní komentátoři). Notně ji ale omezuje mediální autocenzura. I to je ve filmu Slídil názorně předestřeno. Autocenzura začíná dokonce ještě před opatřením kýžených krvavých záběrů! Už jejich objednávka je totiž pronesena ve strojené novořeči plné úzkostlivě korektních výrazů (zde pro změnu exceluje režisérova manželka Rene Russoová v roli Niny, ředitelky ranních zpráv). Běží snad o nejabsurdnější sekvenci filmu, žel nikoli nejméně reálnou…

„If it bleeds, it leads (krev zvyšuje sledovanost).“ Vysoce aktuální film o ošidných mediálních mechanismech, o zrádné směsi reportérské krvelačnosti a „korektnické“ komentátorské autocenzury!