Pan Nikdo proti Putinovi je film, který příliš často podsouvá, že v Rusku jsou všichni jen rukojmí systému a že Rusové jsou jen obyčejní lidé, kteří s tím nemohou nic dělat.

Je zajímavé, jak podobně zní oblíbený příběh o „dobrých Rusech“, který se btw historicky vždy dobře prodával na festivalech a při udělování všemožných cen.

Jenže ten příběh stojí na představě, že miliony dospělých lidí v zemi s jadernými zbraněmi jsou vlastně bezmocný děti. Že učitel dějepisu, který studentům vykládá kremelské bludy o hladovějícím a zlém západě, je jen obětí propagandy, ne její pevnou součástí. Že vojáci, kteří jdou bojovat do Ukrajiny, jsou jen uneseni systémem, ne vrazi, kteří se podílejí na genocidě svého souseda.

Vytváří dojem, že celá společnost je vlastně nevinná a že to je pouze válka Kremlu.

A tak vzniká dnes už klasický evergreen, velmi pohodlný a (pro nás přímé sousedy) nebezpečný mýtus - Rusové nejsou aktéři, ale kulisy.

A tenhle mýtus paradoxně nevyrábí jen ruská propaganda ale i my. Každou cenou, každou nominací, každým potleskem pro příběh o „malém člověku“, který údajně vzdoruje systému tím, že pustí Lady Gaga nebo nalepí na okno písmeno, o kterém nikdo nikdy neslyšel.

A pak se divíme, že se to celé opakuje pořád dokola a lámeme ruce nad tím, jak kognitivní válku nejde vyhrát.

Mezitím poslouchám, jak ZSU sestřeluje ruské drony, abych mohl jít víceméně v klidu do práce.