Film Oppenheimer - o vynálezci atomové bomby - psal a režíroval Christopher Nolan: bude mu 30. července třiapadesát a je bezesporu génius, jehož Oppenheimera lze označit za soudní drama s neustálými retrospektivami. Ale člověk před multikinem, když zrovna vypadl (s hlavou o dost větší), vám vypoví, že „jde vo až moc rychlou a protirusky špionážní detektivku“. A bude mít pravdu. V podstatě. Recht. Hitlera je tam skutečně málo, nicméně reálný závod mezi jeho Německem, které mělo časový náskok, a Spojenými státy sledujeme.

Nebo aspoň chvílemi a film je kvalitní, ale jednoduše uhnaný, takže hned v příští sekundě vězíme třeba rovnou v posteli spolu s titulním hrdinou a jeho milenkou. Na plátně se permanentně bojuje, ale o diváka, a to četnými a snad i nepovolenými bodyčeky, které si autor povolil sám (otrávené jablko hned úvodem), a scénář staví své kostky (ty, se kterými „Bůh nehraje“) na podezření, které plynulo ze skutečnosti, že byl „Opi“ celé roky komunista. Kromě toho film akcentuje i jinde provařený moment o těch „nahoře“, co nakonec řeknou: „Páni vědci, takže dík. A teď se o dílo nestarejte, ona se armáda postará. Adios, věc přebíráme.“

Nějak tak končí už proslulý Indiana Jones a dobyvatelé ztracené archy a ve filmu pana Nolana, který má k podobné pohádce míle, neodvážejí vojáci rozhodně jen BEDNU A ARCHU. Co víc, mistr Oppenheimer má slyšení u prezidenta Trumana, který vypadá velmi sympaticky, ale vědcův pláč jej nas-re. „Pane! Vy bulíte a vy jste tu bombu jenom vynašel, ale to jsem já, já, ten, kdo ji shodil.“ Stranou: „Už mně sem toho ubrečence nepouštějte.“

Ještě drtivější je sledovat i jiné politiky v momentech, kdy vytipovávají vhodná japonská města. Kjóto je ze seznamu rázně vyškrtnuto i proto, že je kulturní a že tam Truman trávil krásné líbánky. Má zkrátka štěstí. Připomeňme, že výbuchy zabily asi 220 000 lidí (odhady se různí) a že zachránily život mnoha Američanů (mj. letců) a přiměly Japonsko ke kapitulaci.

J. Robert Oppenheimer (1904-1967) byl americký jaderný fyzik židovského původu a vytváření první a-bomby organizoval v Novém Mexiku. Studoval na Harvardu, v Cambridge i Německu a měl obrovský talent na jazyky (což náš film skvěle zachycuje). Roku 1937 zdědil značný majetek po otci-obchodníkovi, který emigroval z Německa už roku 1888, a od roku 1938 byl profesorem Kalifornské univerzity; za války v Akademii věd.

Oppenheimerova milenka Jean Tatlocková byla komunistka, ale roku 1940 si vzal bioložkou Katherine Pueningovou a děti, co se jim narodily, jsou ve filmu docela „zábavně“ předváděni pouze jako fakani k nevydržení.

Za mccarthismu byl Oppenheimer obviněn ze špionáže pro Rusko a zastal se ho mj. senátor Kennedy. Ten také vědce po svém zvolení prezidentem rehabilitoval udělením Ceny Enrica Fermiho. Oppenheimer pak zemřel - ve dvaašedesáti - na rakovinné následky intenzivního kuřáctví.

I když je stvoření zbraní hromadného ničení jedním z nejzávažnějších témat, váhal bych, nakolik zábavně filmovatelné (a film má být i zábava), aniž bychom přišli pro dobrotu na žebrotu. Ale Christopher Nolan se s problémem popral a účinně využil i narativní experimenty. Zrovna tak ale běžnější postupy, kdy je část filmu kvůli odlišení časových pásem jen černobílá. Režisérovo úsilí je, pravda, trochu znát a zběsilý střih zůstane zběsilým střihem a skoky časem zůstanou skoky časem, ničím jiným se to zamazat nedá. Tady připomeňme, že Oppenheimerův život svého času naplnil celý televizní seriál! Neutuchající zásobování informacemi tu skutečně přeruší leda obě erotické scény (jedna působí i špionážně) a zkouška v Los Alamos. Taktéž hudební i další akustické ataky jsou ve filmu extrémně intenzivní a promyšlené.

Obdobně tomu využívá režisér snové výjevy a vyšetřovaného Oppenheimera tak náhle spatříme v jeho vlastní vzpomínce: nahého, pak přímo při milování s Tatlockovou, která je později nalezena mrtvá ve vaně.

Vyskytuje se zde rovněž jedna malá/nemalá záhada okolo Alberta Einsteina, která je ve finále nečekaně osvětlena, a toto „tajemství u jezírka“ souvisí s příběhem enormní mezilidské žárlivosti a politické zlovolnosti. Což zopakuji: zatímco vědce, i nacistické, líčí film smírně a zatímco vojáky líčí také ještě únosně, američtí politikové jsou zde - s Kennedyho výjimkou - spíš břečka. Odkazuji však i na vlastní čidla; nechť si zhlédnutím Oppenheimera každý udělá vlastní názor a pochopí, kde kvete pletichářství a podlá zrádnost. A finální poučení? Dle očekávání souvisí s možnou likvidací Země (i v hodině, kdy to čtete), ale je tu ještě jedno intimnější. Jestliže kráčejí nějací proti tobě, načež se otočí vítr a oni se stavějí do fronty omluvy, nedělávají to z lásky, s výjimkami tak jednají pro vlastní dobrý pocit. - Před zhlédnutím filmu jsem nečetl žádné recenze a takřka nic o Robertu Oppenheimerovi - k vlastní ostudě - nevěděl. Nevadilo to! Šel jsem do kina i proto, že dal filmu František Fuka na svých stránkách a po obvyklé konzultaci s manželkou „devadesát procent“. Co jsem na plátně zhlédl, mě vtáhlo, ale jeden aspekt film pomíjí. Neukáže momenty, kdy Oppenheimer už přestává být ryzí vědec, ale stává se spíš a jen organizátorem. Jenže to nikdo neví, kdy to bylo. Nikdo zde dole neumí přesně podchytit podobné chvíle ústupu či postupu, a tak to nejde Nolanovi zazlívat, že zůstává v cause i jistá mlha. Nicméně jest zřetelné, že byla bomba kolektivním dílem Američanů, Židů a Němců a že jejímu vzniku přispěl třeba i Edward Teller (1908-2003), původem maďarský Žid.

Jen dodám, že Nolan už věru natočil větší zapeklitosti. Daleko větší. Např. Tenet - o cestování proti proudu času, kde je osobnost Roberta Oppenheimera jen zmíněna.

Nebo film Počátek - o vstupování do snů.

Rovněž Dunkerk byl specifickým „cvičením“: v jedné rovině a PROSTOUPENÍCH sledujeme, co se děje v řádech minut, v řádech hodin a řádech týdnů a dní. A ostatní Nolanovy majstrštyky? Trilogie o Batmanovi je - nejen podle mě - přehnaně defétistická, takže se takřka nedivím, že uvedení jednoho dílu provázel onen odporný masakr v americkém biografu (byť byl pachatelem mešuge). A další Nolanovo veledílo Dokonalý trik? Dlouho zůstalo nejoblíbenějším filmem mého syna; i já se naň tedy posléze kouk´. A podruhé. Až jsem se syna prostě zeptal, jaké, které a čí má tento kouzelnický příběh vysvětlení. Řekl mi to. „Aha. A tak,“ povídám. Ale to nesvědčí o neprůhlednosti filmového díla, jen to svědčí o mých vlastních hranicích. Tolik ohledně snímku, ve kterém ukrutně řádí Nikola Tesla a jenž jste vy jistě pochopili hned napoprvé.

O dalším Nolanově „zářezu“ Interstellar jsem už psal recenzi a jde o geniální skloubení duchařského hororu s nekonečným, ano, takřka nekonečným letem do kosmu, kdy musí otec opustit dceru. Neviděl jsem - ke své škodě - jen první dva Nolanovy filmy Sledování a Memento, ale mají taktéž vynikající hodnocení. A jádro jeho aktuální výpovědi o projektu v Los Alamos? Má efektní aspekt - a mě zarazil už v dětství.

Dotkl se mě. Když jsem o pokusu s bombou prvně četl, zarazila mě vylíčená reakce lidí na - dějinně první - hřib, tu hrůzu hrůz. O mužích explozi přihlížejících jsem zvěděl: „Objímali se. Snad se přímo nelíbali, ale jásali. Skákali jako opice.“ A jak jsem byl zrovna v pubertě, připadala mi ona událost o to překvapivější a provokativnější. Na psacím stroji jsem zrovna vyťukával jakýsi dětinský „román“ o (hodných) hrdinech a zlých zločincích - a všichni putovali světem i pouštěmi a ti zločinci udělali zkoušku bomby, a když to vyšlo, tak se objímali. Popsal jsem radost. Ale toho si všimněte, že u mě tak reagovali zločinci a že dokonce ani uhranutý scénou, o které jsem četl, jsem do těch rolí nedokázal obsadit vědce. Přišlo mi to nemyslitelné. V Nolanově filmu se skutečně objímají a film odráží historickou pravdu. Nakonec není tak nepochopitelná. Jednalo se o první, uvědomme si to, úplně první pokus - a nikdo ještě nevěděl, že bomby dopadnou na Hirošimu a Nagasaki.

Jenže v Nolanově filmu následuje ještě jedna další, obdobná scéna. Již obyčejní Američané se upřímně radují, a to z likvidace Hirošimy. A tento mrazivý moment režisér pouze zvýraznil snovými zásahy do vizuálu, kdy posléze spatříme i shoření jásavců. Oppenheimerovýma očima.

Oppenheimer. USA 2023. Scénář a režie Christopher Nolan podle knih Kaie Birda a Martina Sherwina. Hudba Ludwig Göransson. Kamera Hoyte van Hoytema. V titulní roli Cillian Murphy jako J. Robert Oppenhaimer, přičemž tento herec vystupuje v pořadí již v šestém Nolanově filmu (a nikdo prý neví, co znamenalo ono písmeno J na začátku badatelova jména).

Dále hrají Matt Damon, Robert Downey Jr., Kenneth Branagh, Gary Oldman, Emily Bluntová, Florence Pughová, Matthew Modine a mnozí další. Délka filmu: 3 hodiny.

Oppenheimer (2023) Exkluzivních 5 minut z filmu CZ HD - YouTube