29.5.2022 | Svátek má Maxmilián, Maxim


FILM: Óda na „Vyšehrad: Fylm“

19.4.2022

Tento deník určitě není platforma pro skutečnou filmovou kritiku, sám bych to nechtěl.

Někdy se ale snímek „frčící“ v multikinech natolik vymyká, že reflexe nemusí zajímat jen filmové fandy. Zvlášť to možná platí v případech, kdy je dílo jako sekerka: názorově rozsekává společnost. Vyšehrad je, řekl bych, takovým výtvorem. Starší, ba četní mladí ho mají nebo budou mít za „skrumáž sprosťáren, debilit, nic víc“. Tedy ještě vlastně „neapetýtlich scén“ (například z WC). Dobrá, to všechno tam je. Ale něco vám řeknu. Ti, co tohle vysloví, o filmu často jen slyšeli. Viděli ukázku, přečetli si - možná - nějakou recenzi. Jen matně pamatují šest let starý seriál stejného názvu, který má deset dílů a jenž vyrobila internetová televize Kamila Ouška. Souložilo se tam, chlastalo, žilo na vysoké noze (jak pro koho, že) a my sledovali „kopálistu“, který neví, co s penězi, bere drogy, dostává se do krize, ne vždy korektně z ní uniká… Jednoduše atak na měšťáka, jestli tedy ještě ta rasa je.

Takže jsem byl hned několika skvělými lidmi přesvědčován, že na dnešní film Vyšehrad nemám chodit. Intelektuál: „Ani na to nechoď.“ Mladší sestra, která je ekonomka: „Ne, na to nepůjdu.“ Chvála Hospodinovi a naštěstí jsem tlak překonal, film (105 minut) zhlédl. V půl páté odpoledne bylo úplně plno, ač ho v multiplexu promítali nejméně šestkrát denně (pravda je, že teprve druhým dnem). Každou chvíli diváci vyprskli a mně připadalo, že v hledišti převažují vedle párů (samozřejmost) skupiny mladých žen.

Film byl natočen za měsíc, ale scénář vznikal déle a je to znát. Propracovaný, možná že takřka dokonalý. Nejen podle mého názoru skvělé dialogy a ke konci, přesně na učebnicovém místě, hitchcockovský zvrat. Alias souhra náhod, která je překvapivě věrohodná. Ihned vám dojde: od začátku k té možnosti dějového vývoje vše směřovalo, nicméně nenásilně. Se samozřejmou přirozeností. O zvratu vás nebudu informovat, ale aspoň řeknu, že zmíněný Hitchcock kdysi natočil film, ve kterém putuje městem dítě s balíčkem, zatímco všichni v sále kina vědí na 100 %, že veze tikající pekelný stroj, který musí každým okamžikem explodovat…

Film Vyšehrad: Fylm je ryzí komedie: používá někdy lehkou, jindy přepálenou nadsázku. Vím, že jste třeba radši šli na nový snímek o Hanči a Vrbatovi (také sportovní, ale vážný), někdy je ovšem právě veselohra prostředek, dík němuž zazáří světla pravdy. Jímž lze pohledět do tváře korupce. Když je scénář kvalitní, nadsázka je víc než nadsázka. U Vyšehradu to funguje. Postavy jsou překvapivě věrohodné, nezadá si to s filmem Okresní přebor; a pokud se vám Okresní přebor nelíbil (a míním film, ne seriál), tak ani na Vyšehrad nechoďte. Anebo jděte. Jen pokrytec se totiž nad Vyšehradem může pohoršovat. Třeba pro mě jde o film roku. Jistě. Má pár scén „ne pro děti“. Točeno je to však i v tomhle směru chytře, ba cudně. A nekoušete si nehty. Válíte se smíchy a jen stačíte hlesnout: „Jenže to tak chodí. Vždyť jo.“

Vyšehrad: Fylm

„Autoři chtěli provokovat,“ řekl mi kdosi. „Staví i na fekálním humoru; je to trapas. Ubohost. Mluví se tam nějak moc o mrdání.“ Na to jsem řekl: „Nejsi dospělý?“ Protože se ví, že NA NĚCO lidi do kina dostat musíte. Nalákáte je, teprve pak jim předložíte víc. Možná podstatu. I mě ostatně zarazila hned úvodní scéna; umím si představit, že se pár lidí hned po ní zvedne. „Ne, dík, nemám zapotřebí.“ Ani zdaleka to však takové nebylo celé. Vyšehrad není prvoplánový a budu se rouhat až u bot pánů Svěráků, ale je pro mě Koljou pro dvacátá léta.

Ústřední nápad s osmiletým, přemoudřelým chlapcem, jehož hraje Jakub Jenčík (syn režisérova účetního a právníka) a který se hlavnímu hrdinovi přihlásí jako syn poté, co zazvoní na jeho svatbě, by se mnohému filmaři (Nolan, Fincher, Spielberg i Jan Svěrák) asi nezdál nosný, nicméně nosný je a dopracuje se k vítězství. Jistě, je k neuvěření, že by máti nechala dítě měsíc u někoho tak nezodpovědného (její bývalý milenec fotbalista „Lavi“), jenže kluk si umí poradit a ještě otci flegmaticky naznačuje, jak si má počínat. Jde o adekvátní rady. Neuvěřitelné? Nikoli nemožné, protože naše děti jsou dál; a dokonce věrohodné. Otec a syn k sobě najdou cestu, Laviho figura má jistý vývoj a neškobrtá o klišé. I na konci táta dle všeho zůstává trochu hajzlíkem, minimálně ale už pochopil, že nic než fotbal neumí - a nějak se živit musí.

Film je bezchybně obsazen. Co se pak „narušení norem“ týká, asi nejvíc „smrdí“ dva momenty. Smrt pejska Bicana (patří Laviho tchánovi) a chvíle, kdy - úplně vyřízený - kopálista Julius Lavický svolí, aby jeho žluté Ferrari řídil zmíněný capart. Stovkou a městem. Sekvenci bych s poklidem srovnal s „jízdou naslepo“ Manhattanem v americké verzi filmu Vůně ženy.

I kdyby příběh fotbalového klubu Vyšehrad dopadl v kině „blbě“ a jenom ukázal tragiku života, zřejmě bych jej chválil; ale tvůrci toto nechtěli. Vedle už zmíněného zvratu následuje i katarze ve smyslu šťastného konce. Pokazila snad, ptám se, poselství? Ne. V dalších devíti případech z deseti to dopadne v životě vážně „blbě“, ale to, co tady vidíme, se přihodit mohlo.

Diskutabilní je snad leda pohádka o tom, že by chobotnice měla jedinou hlavu. Tak tomu nebývá a korupce je sofistikovanější. Navzdory tomu je uvěřitelnost komedie Vyšehrad až zarážející. A teď poslední otázka: adoruje snad tenhle film o životě „dementního primitiva“ slastný život bez (reálné) práce a hedonismus?

Neřekl bych. I díky scéně s hrdinovou matkou se navíc dovíme dost o jeho dětství, mnohé pochopíme. Po dobrém fotbalistovi ostatně nechtějme, aby to byl myslitel. Právě proto je „story“ nejnudnější, když Lavický začne diktovat paměti. Ale jinak se film naštěstí soustředí na pudy, city. Ani Woody Allen by se možná za výsledek nestyděl. Řeknete si, že rád přeháním, ale kdyby Vyšehrad nakonec nominovali na Oscara, nedivil bych se. Čemuž pomáhá „český Borat“ Jakub Štáfek, známý už ze seriálů Ulice či Specialisté. Tam hrál Panenku, ač ne toho fotbalistu; ale opravdu umí fotbal, takže v tom směru nesledujete digitální triky. Pro tu roli se původně uvažovalo i o Vojtěchu Dykovi, který si s míčem taky skvěle poradí, ale lépe hraje klaďase, řekl bych. Nu, dnes už je to jedno…

Film má nezapomenutelné momenty a někdy balancují na samých hranicích. Tak třeba: syn přichází za otcem Lavim do sauny, aby mu pomohl řešit platonickou lásku k dvanáctileté spolužačce. Jak jen to mohlo být natočeno trapně. Hle, tady vše funguje. Nelze se stydět. Lavi syna posléze „koučuje“ k děvčeti a gestikulací mu dodá kuráž. Facka sice přiletí, pusa však hned po ní. Kýč? Jestli je to tak nafilmováno, ať mě spletou a upečou. Naopak!

Vyšehrad není jen sada scének, jak někdo napsal, nýbrž souvislý, dramaturgicky budovaný příběh, stavěný rafinovaněji, než si mnoho diváků stačí uvědomit. A kdo ví? Snad právě podobné komedie pomáhají světu, aby se stal místem k přežití. Bez válek. I „jistý“ pan Whitehead ostatně konstatoval, že skutečný účel myšlenek je, že „umírají za nás“.

Jestli vám, škrobové, ale vadí, že někdo chce (a může) mít třikrát denně sex, běžte se vycpat a zahrabat spolu s krtečkem někam do epicentra Laviho zeleného trávníku.

A slovo-klíč k tomuto lehce kontroverznímu dílku? Zní: taťka. A má dva významy. A monolog shrnující podstatu přítomného tu zla?

Je takřka na konci a jedna figura (hraje ji Miroslav Hanuš) jím říká, že by fotbal byl jen blouznivým pobíháním idiotů za merunou, kdyby nebylo rozhodčích. Příslušně podplaceni rozhodují. Skrz ně ti nad nimi. Ví se, „jak to dopadne“, ale bez tohoto ovlivňování by kopaná byla pro všechny lidi světa jen a jen úmorná nuda.

Myslíte si to snad taky?

Vyšehrad: Fylm. Napsal Tomáš Vávra. Režie a hlavní role Jakub Štáfek. Hlavní režie Martin Kopp. Hrají Jakub a David Prachařovi (syn a otec), Ondřej Pavelka, Ivana Chýlková, Šárka Vaculíková, David Novotný, Tomáš Rosický, Jan Koller a další.