Proti konzumní podívané na vraždění zaměřil a radikálně zaostřil svou tvorbu rakouský režisér Michael Haneke. Syn protestantského otce a katolické matky tak ve filmařské branži nekonformním, ano protestním způsobem aktualizuje biblické přikázání „Nezabiješ“.

V Hanekeho filmu Funny Games USA, který koncem srpna vstoupil do českých kin, dvojice mladých sadistů v bílých rukavičkách rozverně, rafinovaně, stupňovaně mučí a postupně sprovodí ze světa tříčlennou rodinu, na jejíž víkendovou usedlost se vloudila. (Po vyvraždění osazenstva chaty – jak se ukáže, již druhé v dané lokalitě – se mladíci odeberou zopakovat své kousky na nemovitost vedlejší, tedy třetí v pořadí. A začínají opět prosbou o laskavé zapůjčení několika vajec…)

Běží, upozorněme předem, o film velice nepěkný. A tak to také, dodejme vzápětí, má být. Při pohledu na vraždu musí přece normálnímu člověku přinejmenším zaskočit popkorn v hrdle! Funny Games USA je remakem (předělávkou) staršího díla téhož filmaře. Dovětek „USA“ v názvu naznačuje, že tvůrce tentokrát neohroženě vytáhl utkat se s hollywoodskými schématy přímo v jejich hlavním odbytišti. Zmiňme v této souvislosti postup, který Haneke použil i v jiných filmech: Když se terorizované ženě podaří zmocnit se pušky a jednoho z agresorů zastřelit, druhý z mladíků najde ovládač, celý děj vrátí zpátky (přetočí), načež zastřelení „kolegy“ včas zamezí. Jak se režisér sám vyjádřil, i zastřelení agresora totiž zůstává vraždou! Tím, že děj vrátil a opravil, hleděl zaskočit (a pokud možno „probrat“) řadového „popkorna“ (diváka ztumpachovělého běžnými, leč rouhavými schématy filmařů), neboť „popkorn“ mezitím jistě už stačil danou vraždu kvitovat potleskem...

Nemohu se ubránit neodbytnému pocitu, že stejně dobře jako zkratka „USA“ (v originálu: „U.S.“) by se v názvu filmu vyjímala zkratka „CZ“ (popř. „ČR“). Také vás pokaždé, když se vracíte od jihu z dovolené, udeří hned za hranicemi do očí i do mysli řvavé reklamní tabule podél českých dálnic (jež např. v Německu zcela chybí)? Také vám na údajném českém „filmu roku 2007“ vadilo, že hned zkraje se v něm dvakrát po sobě opakuje tentýž detailní záběr kamery na mobilní telefon, kde nejprve plasticky a až jaksi trojrozměrně vystoupí z pozadí název výrobce, a poté se neméně křiklavě objeví název mobilního operátora (v evropských státech, kde je tzv. umístění produktu uzákoněno, bývá právě opakování takových záběrů jedním z kritérií k rozpoznání a postihu skryté reklamy)? Pak vás určitě, na rozdíl od „popkornů“, osloví klíčová epizoda z Hanekeho předělávky, jež v původním filmu (natočeném ještě v době „předmobilní“) chyběla:

Týrané dvojici rodičů (již bez odpraveného dítěte) dopřejí pojednou trapiči chvilku oddechu, usebrání, samoty. Honem přivolat policii! Avšak co to? Mobilní telefon nasáklý vodou nefunguje! Nefunguje ani tehdy, když se pomocí dalšího (v reklamách rovněž oblíbeného) produktu vysuší! V jeden okamžik se užuž zdá, že by se telefonický kontakt s policií mohl zdařit. Ale hned vzápětí jako by Haneke potměšile aktualizoval slova dávné písně Jiřího Korna: telefóóón elegantně zradil! Pí pí, popkorne, pí pí (čti: product placement)! A vysmátí tyrani se vracejí na scénu dovršit dílo zkázy…

Otřesné, brutálně pravdivé dílo! Dílo zvěstující navzdory všem filmařským schématům a žvástům biblické přikázání: „Nezabiješ!“

Spoilers, popkorne, spoilers (čti: překažení toho správnýho adrenalinovýho vzrůša)!