Režisér Ondřej Trojan (Pějme píseň dohola/1990, Želary/2003) ve svém třetím filmu sází na jistotu. Tou je inspirace literární předlohou Petra Šabacha, populární herecké tváře i oblíbený žánr tragikomedie, který v českém podání většinou zajišťuje nezávazné ladění "ani ryba-ani rak". Právě zánrově se Trojan nejvíc přimyká k tomu typu "hezkého, českého" filmového světa, který v domácím prostředí představují především díla Jana Hřebejka. S režisérem, jehož některé filmy produkoval, má ostatně společného i dvorního scenáristu, Petra Jarchovského. Jarchovského vedení vyprávění je ostatně v Občanském průkazu jistě zajímavější než Trojanova nenápaditá, televizně statická režie, která většinou zamlžuje původní scenáristovu představu útržkovitého „románového“ tvaru. Je jistě možné si představovat, jak by scénáře jednoho z našich nejzajímavějších scenáristů vypadaly, kdyby „jeho“ režiséři spíš rozvíjeli jeho formální nápady a podvratné motivy než je potlačovali a harmonizovali.

Občanský průkaz ovšem primárně má být spíš „hezký“ než uživatelsky nepříjemný, neboť jde o zábavný žánrový film nabízející pamětníkům vzpomínku a „nepamětnické“ mládeži živou informaci. Odehrává se nicméně v nehezkých letech československé normalizace, kterou domácí filmaři v rámci nového zpytování minulosti začali z nejrůznějších stran soustavněji prozkoumávat teprve nedávno – a navíc se dosud soustřeďovali spíš na období konce 70. let (...a bude hůř/2007, r. Petr Nikolaev) či 80. léta (Pupendo/1984, r. Jan Hřebejk, Žiletky/1994, r. Zdeněk Tyc, Pouta/2009, r. Radim Špaček).

Jarchovský si ovšem z Šabachovy předlohy (která je časově mnohem víc rozkročená) vybral ranou normalizační éru, svázanou s konkrétním obdobím let 1974-1977. Výběr hrdinů - čtveřice kluků sledovaných od deváté třídy do osmnácti let - mu dovoluje vnímat jen zpovzdálí a zprostředkovaně dobové politické a společenské dění. Pro protagonisty v tomto věku má samozřejmě větší důležitost poslech pokoutně vyšmeleného elpíčka Led Zeppelin než diskuse o normalizačním útlaku – i ve své soukromé sféře jsou jíim ovšem bolestně zasahováni a postupně se proti němu vyhraňují.

Jarchovský s Trojanem budují nenápadnou paralelu mezi dospíváním fiktivních hrdinů a pomyslným postupným uvědomováním české společnosti. Kluci, kteří nejdřív jen instinktivně vzdorovali ustrašenému, pokryteckému postoji svých rodičů a vychovatelů, jsou totiž ve finále zralí a připraveni k „vědoucnému“ životu v totalitě. Stávají se tak jakoby přirozenou, lidovou a životaschopnou alternativou k čerstvě formulované „elitářské" výzvě disentu - Chartě 77. (O které se ovšem ve filmu ovšem vůbec nemluví, takže tato linie je čitelná pouze pro diváka vybaveného základním historickým povědomím.) Snímek tak tvoří téměř protipól tragikomedie Irena Pavláskové Zemský ráj to napohled (2009), líčící dospívání dvou sester z „disidentské“ rodiny.

To je samozřejmě dost poutavé: Jarchovský nabízí na základě Šabachovy předlohy čtyři různé modely chování spjaté se čtyřmi hlavními charaktery, jen jeden z nich (spojený s postavou Aleše - Básníka/Jakub Šárka) ovšem nakonec splývá s „mlčící většinou“ tehdejší společnosti. Křehký Básník se nakonec díky prominentnímu otčímovi, který vyžehlí jeho protirežimní prohřešky páchané s kamarády, dokonce dostane na gymnázium a vysokou a stává se (jak si lze domýšlet) pomyslným základem nové, normalizační, s životem ve lži a kompromisu smířené inteligence.

Výjimeční hrdinové

Vzhledem k popisovaným osudům jsou ovšem - v kontextu zmíněné mlčící většiny - ostatní tři hrdinové výjimeční, ať je to vypravěč Petr zvaný Žába (autentický díky angažování Libora Kováře, který je neherec - stejně jako ostatní hlavní mladiství představitelé). Petrovu rodinu těžce poznamená pokus o nedovolené opuštění republiky, zatímco talentovaný hudebník Míta (Jan Vlček), introvert těžce trpící emigrací rodičů, byl ponechaný v péči ruské babičky, a Venca zvaný Popelka (ze čtveřice herecky nejzajímavější Matouš Vrba) je rebelujícím proletářem z donucení, jehož otce režim nedávno degradoval v popeláře.

„Mlčící většina“ ovšem tvořila jeden ze základních rysů normalizační společnosti a také jeho oporu. Důvodem, proč se Občanský průkaz tak zjevně odchyluje od dobové reality, jistě není snaha o nějakou dezinterpretaci minulosti: nacházíme se totiž v oblasti filmového středního proudu, v prostoru tragikomedie jako žánru lavírujícího mezi divákovým smíchem a slzami. Ten má vždycky možnost sklouznout nakonec do dramatu či melodramatu, v českých poměrech, respektive v Jarchovského pojetí, však většinou sklouzává do komedie, smíření, relativizace... Právě tam končí i Občanský průkaz, a to i navzdory skutečnosti, že vyprávění dost vyhroceně dělí hrdiny na „hodné“ a „zlé". (Fízl zůstává v každém věku a převleku nepřítelem, i když ho náhodou těžce zasáhne nevůle doby.) Jak ovšem v takové situaci může vůbec film, prezentovaný jako zábava, skončit pozitivně a nedeprimovat většinové publikum?

Pokud se „normalizační“ příběh odehrává v 80. letech, je to jasné: přirozeným happy endem je listopad 1989 (nejslepím příkladem je zřejmě Kolja/1996, r. Jan Svěrák). Jak si ovšem poradit s tím, aby v zásadě humorně a dobře skončil příběh, jehož děje vrcholí v roce 1977, obecně spjatém s představou prudce vzrůstající perzekuce celého národa? Občanský průkaz to řeší skoro brutálně, když si vypomůže se scénou využívající snu hrdinů o založení kapely (tady příštím divákům snímku nic neprozrazuji – tato scéna jen podkresluje závěrečné titulky a nemá pro směřování děje naprosto žádný význam). Logické je tohle řešení ovšem jen ve vztahu k motivu „svobody“ hudby, který oživuje a spojuje mozaikovité vyprávění prostřednictvím úryvků dobových hitů a který je nedílnou součástí „hezké“ podoby vyprávění.

Jaká to byla zajímavá doba!

Prvek zajímavosti a „hezkosti“ daného období zvyšuje i barevný design filmu, opírající se především o pečlivé a bohaté rešerše, které ocení pamětníci (chemlonový kobereček-ježek, kterého kvůli přivýdělku vyrábí Petrova maminka v zajímavě kontrolovaném podání Anny Geislerové, mi bezmála vehnal slzy do očí). Vzhled kostýmů či vybavení bytů hrdinů je ovšem už podřízen snaze zatraktivnit pro současné mladé diváky zoufale šedivou dobu plnou nedostatku a „nemožnosti“: tesilové kalhoty, které si hrdina odmítne vzít na slavnostní předávání občanského průkazu, nejsou nijak ohavné - vypadají vlastně stejně normálně jako nedostatkové džíny sehnané v Tuzexu.

Ošacení pubertální a postpubertální mládeže tak ve filmu vyhlíží spíš jako výprodej z FormanovýchVlasů než jako připomínka dobového zoufalství. Pokud je probudilá učitelka hrdinů (krásná Liška-Boková) pěkně oblečená a má „francouzsky“ vyzdobený byt, je to slutečně spíš úlitba současnému filmovému designu než obraz doby: sehnat český plakát na Bláznivého Petříčka Jeana-Luca Godarda, který má hrdinka nonšalantně pověšený na zdi, nebyla žádná legrace ještě o deset let později - natož v roce 1974 (i když o tom samozřejmě můžeme pamětnicky polemizovat).

Z mého pohledu je ovšem vlastnictví godardovského plakátu hlavně dokreslením nadějeplného pocitu, který prostupuje celý Občanský průkaz a který je svázaný s výjimečností hrdinů: Možná někde existovala nezajímavá, souhlasící většina, která tuto dobu vnímala jako ubíjející a dusivým způsobem nudnou – ta by ovšem samozřejmě pro hezkou českou tragikomedii nepředstavovala dostatečně vzrušující materiál.Mladiství protagonisté musejí rebelovat a za všech okolností hlásat existenci pozitivní alternativy.

Nápad použít jako základ komentář hlavního hrdiny a využívat vypravěčských zkratek je v téhle souvislosti opravdovou spásou, ale také prokletím Trojanova filmu: ten samozřejmě tímto způsobem získal potřebný odstup od dané doby a současně se mohl opřít o představu osobního pohledu na ni. Mezi rozvernějšími i tragičtějšími historkami ovšem vlastně není valný rozdíl. Nálada filmu se rychle zprůměruje do citově nezávazné podoby pestré mozaiky, ve které obzvlášť ke konci zcela zanikají vážné a důležité peripetie. Snahy hrdinů vyvléct se z povinné vojenské služby pak vypadají jako sled rozverných, někdy až troškovsky komických situací. A smrt jednoho ze čtyř hlavních protagonistů je odmáznuta s tak děsivou rychlostí, že vám nejspíš splyne s noční záškodnickou akcí, při které hrdinové vypustí krtky na pěstěnou zahradu protivné ruské rodinky.

Předpokládám tedy, že v rámci přehnané metráže (137 minut je opravdu hodně) se i laickému divákovi zasteskne po instituci nesmlouvavého dramaturga či producenta, který by tuhle zprůměrovanou přehršel barvitých historek nějak ukáznil: na představu o režisérském sestřihu na DVD, který by měl třeba jen 100 minut, ovšem musím nejspíš zapomenout... V souvislosti s Občanským průkazem se nejspíš rozvine i debata ve stylu „takhle to nebylo“. Mnohem zajímavější a rozumnější by ovšem byla diskuse na téma účelného filmařského vyprávění o zlé době, které by mělo větší odvahu být žánrově i profesionálně vyhraněné - ať už jako tragédie nebo (což by bylo v Jarchovského případě zajímavější) komedie.

Občanský průkaz
ČR 2010, 137 min.
Režie: Ondřej Trojan
Scénář: Petr Jarchovský (na motivy stejnojmenného románu Petra Šabacha)
Kamera: Martin Štrba
Hudba: Různé skladby a písně (Bob Dylan, Petr Ostrouchov, Ĺuboš Beňa a Matěj Ptaszek, Black Sabbath, Sweet…)
Hrají: Libor Kovář (Petr - Žába), Matouš Vrba (Venca - Popelka), Jan Vlček (Míťa), Jakub Šárka (Aleš - Básník), Anna Geislerová (maminka), Martin Myšička (tatínek), Marek Taclík (Vencův táta), Kristýna Liška-Boková (Pivoňková), Jaromír Dulava (tělocvikář), Jiří Macháček (Fikota), Magdalena Sidonová, Jana Šulcová, Oldřich Vlach, Matej Landl
Premiéra v ČR: 21. 10. 2010

Další autorčiny poznámky k filmovému a politickému dění najdete na jejím blogu AlenaProkopova.blogspot.com