FILM: O Nohavicovi
Producent a scenárista Marek Dohnal už napsal film o Marii Rottrové (2021) a teď má v kinech další dokument Jarek, režírovala jej Petra Všelichová.
Vedle nových záběrů dílo šikovně vytěžilo mnoho staršího „materiálu“. Záznamy a filmy dávno existující; ale to mate pouze do jisté míry (přítomnost Nohavicova otce-houslisty aktivního během koncertu).
Leitmotivem je semafor. Úvodem čeká „pěšák“ Nohavica na zelenou. Auta nejezdí a ostatní chodci klidně přecházejí na červenou. „A teď ukážu pokrytectví,“ řekne Nohavica a posléze přejde také. Na konci filmu řídí auto a stojí u „šraněk“. Opět svítí červená. Šraňky vyskočí k nebi a bard tvrdí (necituji doslovně): „I v mém životě to tak několikrát bylo, že jsem čekal u závor. Ale ty chodívají nakonec nahoru.“
Reklama na film Jarek hlásá, že slyšíme asi šedesát songů, ale jsou to pochopitelně pouze úryvky. Nezvládají vyvolat hlubší emoci. Je to samozřejmě škoda a řada těch písní je V CELKU totálním generátorem slz. Už na větší diskusi pak je, zda umí smutný génius i spolehlivě rozesmát. Třemi čuníky? Do jisté míry tak funguje spíš song o ladovské zimě.
Oproti tomu písnička, kde se autor nastěhoval až do kůže naivního občana, který si představuje, že zem ovládá její prezident a plní nebožákovi přání, je současně směšná i totálně tragická. A rozdíl mezi Jiřím Suchým a Jarkem Nohavicou je nejen v tom, že si první z obou géniů nikdy nezadal s StB, ale hlavně tím, že je Suchý nezřízený optimista. To bychom o Nohavicovi mohli říct jen těžko; nicméně ve filmu Petry Všelichové vyrovnaně navštíví i „blázinec“, kde se v devadesátých letech léčil z alkoholismu, a hovoří s aktuálními pacienty na terapii způsobem, který je povzbuzující. Není to, pravda, tak těžké, když od věci okamžitě utečete za vnější dveře a běžíte - pro změnu - ukazovat podchod, kde zametala „bláznivá“ Markéta.
Je film kontroverzní? Neřekl bych. Obsahuje ale háklivé místo, kde člověku zatrne. Nohavica si sám položí otázku, zda by přijal Puškinovu medaili dnes, a odpovídá, že ano. Putina předtím označuje ve vztahu k sobě za „úředníka, nic víc“. Náhodou to byl Putin, kdo metál „předával“. Nohavica se navíc podivuje, že nikomu nevadí, že Putin vyznamenal i Václava Klause.
Co se týká jeho „žalování“ StB na Karla Kryla (Nohavica se s ním před převratem setkal v Rakousku a je vidět i na filmovém záznamu) a obecně „spolupráce“, film se věci věnuje málo a písničkář mj. říká, že se dodnes neozval nikdo, komu by ublížil. Je fakt, že zájemci o causu si mohou dnes přečíst objemnou knihu Přemysla Houdy Nohavica a naše malá válka (2023), která má tři sta stran, a to včetně fotografií z estébáckých záznamů, a v roce 2007 vyšla publikace Josefa Rauvolfa Hledání Jaromíra Nohavici. Ještě putuji hloub časem a hle, v roce 1992 vyšla kniha Zdeňka Zapletala Poslední mejdan. Ta je dnes připomínána málo a zajímavá je tím, že ji nepsal novinář, ale spisovatel, co při té příležitosti absolvoval s Nohavicou část „turné“, a to v čase, kdy bard mocně „nasával“ vodku. Jak aspoň tvrdí, ale vnímáme to právě v této reportážní knížce.
V aktuálním filmu pak zpěvák odpoví, že ono období trvalo deset let. Také mu ledacos „promítnou“, a tak má kupříkladu šanci sledovat své první televizní vystoupení. I některá další. Na jednom hovoří s dětmi a zpívá jim a nyní záznam komentuje tak, že „Jarek“ na záběrech v sobě má podle jeho odhadu tolik a tolik promile. U záležitosti s „chlastem“ visí ovšem někde v prostoru klíčová otázka. Je zveličena?
A na tu otázku se těžko odpoví člověku, který nepije (to jsem například já), ale správně neodpoví ani ten, co pil jako duha. A tady se možná měli tvůrci ptát Nohavici víc. „Skutečně jsi až tak podlehl démonovi alkoholu? A jak je možné, že ses dokázal dostat z jeho moci tak snadno?“
Neptali se, ale asi by to nepomohlo, protože Nohavica by prostě řekl, že krizi nepřekonával lehce. Nechal se ostatně zavřít mezi více léčených. Dobrovolně. Podle mě může být akcentování jeho alkoholismu i pokus o vytvoření jistého alibi, ale třeba se mýlím.
Každopádně ve filmu sledujeme mimořádně talentovanou osobnost, která umí precizně pracovat s jazykem. Skutečně mu vládne. Má sebejistotu, je literátem a snad ani nemůže nebýt objektem něčí závisti. „Závisti v Čechách typické,“ dodá někdo, ale je-li to vážně vlastnost typicky česká (to já nevím a zobecňovat je blbost), nejsme na tom věru ideálně.
Podstatnější než tyto mé plané úvahy zůstane, že je dílo (pomalu sedm set písní) oddělitelné od tvůrce (někteří kritikové tvrdí, že ne) a například Darmoděj půjde už kosmem navždy; i když je, uznávám, pravda, že Nohavica svůj text podal JEDINEČNĚ i jako zpěvák. Žije tím taky v té písni. A jestliže to náhodou nevíte, vězte, že po svém a věrohodně a jedinečně podal tenhle Ostravan dokonce i - Neckářem kdysi nazpívaný - hit Václavák.
Jarek. 103 minuty. Režie Petra Všelichová. Scénář Marek Dohnal. Kamera Jiří Berka.
