Vzhůru do oblak - a důchodci vpřed

Současné hollywoodské filmy (a je jedno, jestli jsou určené dětem či dospělým a jsou hrané nebo animované) se vyžívají v nových technologiích. Často se proto ocitají v jejich vleku: postavy, téma, příběh i způsoby, jakými je vyprávěný, musejí ustoupit okázalé demonstraci nových možností počítačová animace. Nejnovějším hitem je technika 3D - a i když jde vlastně o staronový pokus o vytvoření prostorové iluze, diváky může vidina nové atrakce přilákat do kin i na filmy, které samy o sobě nejsou příliš zajímavé.

V prosinci má mít v kinech premiéru netrpělivě očekávaná sci-fi Avatar režiséra Titanicu, Jamese Camerona. Už podle prvních ukázek půjde zřejmě o přelomové dílo nejen po stránce technologie, ale především v oblasti jejího ústrojného využití ve filmovém vyprávění.

Rozhodně neuškodí zkrátit si čekání na Avatara v kině - a pro začátek mohu doporučit animovanou podívanou, která nové technologie rovněž využívá zcela samozřejmě: rodinnou komedii studia Pixar, nazvanou Vzhůru do oblak.

Pixar tvoří v bleskurychle se rozvíjející oblasti počítačově animovaného filmu nezpochybnitelnou špičku už od roku 1997, kdy ho režisér českého původu Jan Pinkava zviditelnil oscarovým čtyřminutovým filmečkem Geriho hra vyprávějící o starci, který hraje šachy sám se sebou. Právě s tímto ceněným snímkem má Vzhůru do oblak mnoho společného.

Desátý celovečerní projekt studia poprvé využívá jako hlavního hrdiny svého dlouhometrážního příběhu člověka - a zároveň je prvním snímkem Pixaru, uváděným ve vybraných kinech v systému 3D (přesněji v Disney Digital 3-D). Nová pixarovka tak svým způsobem shrnuje výboje v obasti techniky i filmového vyprávění dosažené v uplynulých letech.

Každý z celovečerních filmů Pixaru (které posbíraly v různých kategoriích celkem dvaadvacet Oscarů) byl nějakým způsobem přelomový a posouval možnosti počítačové animace o kousek kupředu. Úspěch studia se ovšem opírá především o nebývale osobní, až rodinný přístup ke společné práci. Pixarští s nasazením vytvářejí živoucí, složité a barvité světy, které drží vnitřně pohromadě. I když natáčejí rodinné komedie, berou animovaný film zcela "vážně". V jejich pojetí není animovaná tvorba něčím vedlejším či druhotným: charaktery, které vytvářejí, příběhy, které vyprávějí, a témata, kterých se zmocňují, by vždycky bez problémů obstály i v hraném filmu. (K jehož natáčení studio nevyhnutelně směřuje.)

V Pixaru si zjevně nikdo nemyslí, že rodinný film je pouhou neústrojnou změtí prvků, ze které si dospělí a děti vyberou každý to, co se mu hodí. Ve svých filmech sice nabízejí síť odkazů k "dospělé" kinematografii (třeba hudební citát z Psycha v podmořské komedii Hledá se Nemo) či motivy, které ocení spíš dospělí (např. pamětnická linie v Autech). Dětem i dospělým se nicméně pixarské filmy mohou líbit společně: chytrá zábava existuje jen jedna stejně jako jazyk pohybu, ve kterém dosáhli mistrovství.

Každý z filmů Pixaru je přitom trochu jiný a mezi desítkou celovečerních projektů si samozřejmě každý z publika podle osobního naturelu volí ty "horší" a "lepší". Žádný ovšem objektivně nepředstavuje zklamání - což je natolik nadstandardní výkon, že pixarskou produkci povyšuje bezmála do oblasti zázraků.

V hlavní roli důchodce

Heslo "mládí vpřed" není jen doménou dětských a rodinných animovaných filmů, ale nejobecněji ovládá i celou populární kulturu. Ta se prvoplánově obrací k nejpočetnějšímu konzumentovi - mladému publiku, a s ohledem na bezproblémovou recyklaci úspěšných témat a prvků se opírá o "dětskou", tedy krátkou paměť. Ukazují se v ní mladí a krásní lidé, vládne jí optimismus a věčná přítomnost.

Postava starého, nemocného a nevrlého muže na sklonku života tedy rozhodně nepatří k obvyklé výbavě mainstreamového filmu, i když je za jistých podmínek obchodovatelná a může se stát nositelem řady důležitých významů, které by s jiným typem postavy spojit nešlo (nedávno to přesvědčivě dokázalo i melodrama Clinta Eastwooda Gran Torino). Průběh vyprávění, vázaného na postavu starce, je jasný: ukázat nesnesitelného, uzavřeného starého morouse, vtáhnout ho do konfrontace s "mladým" světem a donutit ho, aby na stará kolena přehodnotil své zkornatělé přesvědčení a byl platný ostatním. I když jde většinou o proces "výchovy starce", tyto příběhy především chválí staré dobré pořádky.

Navzdory sérii ďábelsky smělých a někdy dost riskantních tahů zůstávají pixarští tvůrci dost konzervativní, pokud jde o hodnoty a způsoby, jakým s nimi pracují - což je jen logické, protože operují v oblasti mainstreamové rodinné zábavy. Natočit film, jehož hlavním hrdinou je protivný osmasedmdesátiletý stařec, tedy představovalo jen zdánlivé riziko.

Ovdovělého důchodce Carla Fredericksena, kdysi prodavače balonků, který zpřetrhal kontakty se světem a odmítá opustit svůj domek, aby dožil v domově pro přestárlé, byste nejspíš nechtěli mít za souseda. Jako hrdina animované komedie je ovšem dobře stravitelný - pokud necháte u jeho dveří zaklepat neodbytného, tlustého kluka Russella, který nutně potřebuje skautský odznak za pomoc starým lidem. A pokud způsobíte, aby spolu ti dva odletěli do jihoamerické divočiny ve zmíněném domku, neseném tisíci dobře nahuštěnými, barevnými balonky.

Šachy po pixarovsku

Motivy a postavy, obklopující starého Carla, jsou tak pohyblivé, "mladé" a exotické: vyprávění navíc táhne kupředu hrdinova dávná touha zaparkovat domek poblíž obrovského vodopádu, řítícího se dolů z jihoamerické stolové hory. Carlovými a Russellovými společníky jsou pak přátelský pes, mluvící prostřednictvím technologicky dokonalého obojku, a velmi mlsný pták nevídaného druhu, pojmenovaný Kevin. Výjimku, potvrzující pravidlo a udržující gerontologickou rovnováhu, tvoří zatoulaný starý dobrodruh Charles Muntz, kterého Carl se zemřelou manželkou Ellií kdysi obdivovali a který si v zapadlé divočině vytvořil tradiční "říši zla". (Díky Muntzovi se můžete stát svědky unikátního souboje starců - velkolepé akční scény, kde hrají klíčovou roli létající domeček, obří vzducholoď a invalidní berle.)

Motiv "útěku na poslední chvíli" - Carlova napůl nedobrovolného úniku před dotěrným světem i blížící se smrtí - tak autoři filmu využívají k popisu báječně bláznivého útěku za hranice všedních dní. Nakonec ovšem přepečlivě dbají o to, aby všechny tradiční elementy zase "zaparkovali" zpátky v normálních reáliích. Výstřední představa domečku u vodopádu, na kterou se Carl tak dlouho soustřeďoval, posléze uvolňuje místo mnohem přirozenější vidině staříka, znovu bezpečně ukotveného v mezilidských vztazích.

Obdiv si tak ve filmu nezaslouží ani tak pixarské technické fígle (hlavně přepečlivá práce s barvami, strukturami a povrchy), ale způsob, jakým režisér Pete Docter (který předtím režíroval pixarské Příšerky s.r.o.) a jeho kolega Bob Peterson v průběhu vyprávění rozličně posouvají tradiční prvky a konzervativní téma. Znovu je třeba si vzpomenout na Geriho hru: Vzhůru do oblak totiž připomíná dobře rozehranou šachovou partii, již tvůrci k divákovu naprostému uspokojení dohrají s figurkami, které si rozestavěli na klávesnicích svých počítačů.

Nejodvážnější pasáž se ovšem nachází v úvodní části filmu. Jde o stručný, vtipný a přitom hluboce citový popis Carlova letitého vztahu s Elií, kterou v dětství potkal coby rozjívenou holku v polorozpadlém domě a se kterou se po desetiletích soužití rozloučil v krematoriu. Sekvence, doprovázená pouze hudbou Michaela Giacchina a dotýkající se i zoufalství bezdětného páru, do několika filmových okamžiků soustřeďuje tolik silných emocí, že s nimi vystačíte po zbytek filmu.

Vzhůru do oblakse odvíjí od nápadu vyprávět příběh vdovce "realisticky" zmrtvělého nemocí a osamělostí, a postupně ho naplňovat poetickou radostí a hravou nadějí. Nejde přitom o nějakou zradu charakteru původního Carla, který by posléze odhodil berli a upjatý oblek a skotačil s dětmi a zvířátky - hrdina (a s ním i divák) se od vzpomínek na Elli neodlučuje ani na okamžik (o což se stará "její" hudební motiv i neustálé návraty k jásavým barvám, nedílně spojeným se zmíněnou sekvencí). Vzhůru do oblak tak zůstává dalším husarským kouskem Pixaru: je totiž zábavnou podívanou, vyprávějící jen tak mimochodem o nevyhnutelnosti stáří a smrti.

P. S. Jak je u Pixaru zvykem, provází celovečerní film do kin krátký animovaný snímek. Tentokrát se jmenuje Částečně zamračeno, natočil ho Peter Sohn a líčí patálie jednoho čápa, nosícího děti.

UP
USA 2009, 96 min., dabing, ve vybraných kinech 3D

Scénář a režie: Pete Docter, Bob Peterson
Výtvarník: Ricky Nierva
Hudba: Michael Giacchino
Mluví (v české verzi): Vladimír Brabec, Martin Sucharda, Jan Skopeček, Pavel Liška, Johana Krtičková, Jan Vondráček, Daniel Landa

(v originální verzi): Edward Asner, Jordan Nagai, Christopher Plummer, Bob Peterson, Delroy Lindo, David Kaye, Jess Harnell, Pete Docter, Elie Docterová

Premiéra: 20. srpna 2009

(další autorčiny texty najdete na www.alenaprokopova.blogspot.com)