Nový Nosferatu je artový film, který se táhne. Proč vlastně vznikl? Jsou diváci, kterým přijde starý Nosferatu z twenties „technologicky zaostalý“, a tak je pro ně aktuální tato vypiplaná podívaná a nesporně umná filmařina, která ale ve výsledku nadchne hlavně snoba.

Jste taky snob? Raději si odpovězme každý sám… a možná si to ani neuvědomujeme.

Rychle připomenu, o co jde.

Geniální německý režisér Friedrich Wilhelm Murnau (1888-1931) natočil před víc než sto lety (1922) adaptaci Draculy, aniž měl práva. Příběh z toho důvodu pozměnil. Jeho Eine Symfonie des Grauens (Symfonie hrůzy) je už dnes kult a projevilo se to v letech sedmdesátých, kdy vznikla první „replika“ s Klausem Kinskim v titulní roli a režírovaná Wernerem Herzogem (*1942).

Ten se rozhodl realizovat pietní remake (1979) - takřka záběr po záběru putoval podle dávné verze, jejíž scénář psal jistý Henrik Galeen (1881-1949), jehož život - později - dohasl až ve Vermontu.

Oproti Herzogovi o dost mladší režisér Robert Eggers (*1983) okopíroval - v nejlepším slova smyslu - předlohu také, ale promyšleně ji doplnil a propracoval, nafoukl. Vznikl potenciální propadák roku. Klidně vám může přinést i zklamání, ačkoli nemusí, a vnímám i metaforické přesahy, jenže výsledek úsilí štábu je stejně nejprázdnější dosavadní Eggersovo dílo, jehož ŠKROBENÝ efekt se nejlépe vyjeví srovnáním s - několik let starým - filmem jiného autorského režiséra Takaši Jamazakiho (*1964) Godzilla Minus One (2023).

Namítáte, že srovnávám jablka s hrušní? Proč? Oba horory podle původních scénářů vlastních režisérů jsou obdobné repliky starých kultovních děl vytvořené za pomoci současné technologie. Jsou to vzorné adaptace toho, co bylo. Ale zatímco první funguje, v druhém případě velmi váhám.

Horor s upírem jako by neměl jedinou chybu, tak důkladně je natočen. Nová Godzilla naopak nedostatky má, jenže se obrátily v dobré. I zde vznikla „náhražka“ dřevní, dobové ikony, ale lépe funguje. Vedle boje s netvorem přinesla příběh (těsně poválečné) rodiny, na který šel Steven Spielberg jen do kina třikrát. A zvláštnost? Od začátku třetí třetiny film o Godzille přejde do parodie, ale tak samovolně, že to plno diváků nevnímá. Smál jsem se většinu poslední třetiny. Čemu? Absolutní absurditě příběhu, vyprávěného přesto až do finále bez jediného pomrknutí na diváka. S kamennou tváří. Kdo se na staré japonské filmy s obludami radši ani nekouká, protože mu připadají zastarale komické, obdržel snímkem Minus One sice krásně přepálenou, ale mocnou náhradu. Plus poctu poezii. Nosferatu je taky velebná pocta filmovému básnění a navíc není směšný. Je o moru, co zabíjí i holčičky (jednu hraje česká zpěvačka Adéla Hesová narozená roku 2015), o prokletí, pověrčivosti, údajně šíleném vědci a vykoupení. Je to, ano, dost, a přece málo.

Aby se před krysami a nákazou zachránil přístavní Wisborg, obětuje se dívka. Tečka. Ani vědec (vyhozený předtím z univerzity, že je okultista) úmrtím nezabrání.

Murnau a Galeen příběh pozměnili před sto lety z nouze a pozměnili ho dobře, o to nic. Zabíjí „paralelní Dracula“ hrabě Orlok a jako „paralelní šílenec“ funguje nový Renfield, Orlokův dálkově ovládaný otrok. Stimulovaný přes celou Evropu. Což je fajn mýtus - a dnes Eggersem umocněn, asi že je třeba obří tečky. Tečky za věcí. Na festivalech tečka bude halasně adorována a stojí za to film vidět! Ale STROHÝ Murnaua naštěstí zůstane nám všem.

I když o fous. Jak známo, vdova po spisovateli Bramu Stokerovi vyhrála spor (1925) a většina kopií filmu Symfonie hrůzy byla zničena; zachránilo se jich jen pár.

Nyní k herecké účasti Willema Dafoea, protože zde jako herec funguje nejlépe.

Vlastně, a to je zvláštnost, už jednou v Nosferatovi hrál (ve filmu Ve stínu upíra, 2000), ale zatímco tady dostal part obdoby Abrahama Van Helsinga, tenkrát představoval samotného Orloka. S tím, že Ve stínu upíra je o natáčení původní verze Nesferata a tvrdí se, že herec představující tehdy Orloka (půvabný Max Schreck) byl vlastně…

Piják krve? Skutečný upír? Zjistěme si, ale i tenhle film je, řekl bych, zábavnější a snad dokonce přínosnější nežli - hluboce artový a noirový - nynější Nosferatu, který se utápí ve vlastní sterilitě. Extrémní, ba opulentní vizuální působivost není vše a film tohoto druhu není prostě maják, ale připomíná spíš akademické cvičení. Včetně dialogů, které - asi záměrně - připomínají místy zevrubný přepis titulků původní verze. Nosferatu je estétův sen a zdařilá konstrukce bez duše. Výkony většiny „použitých“ herců jsou sporné a rovny někdy pózování nebo - záměrnému - nadehrávání.

V jednu chvíli tak spatříme i kapitána „prokleté“ lodi, který uvnitř své kajuty a u stolu zrovna vypočítává zeměpisnou polohu. Ještě netuší, co zrůdného již cílí směrem z podpalubí a od jisté bedny… na jeho hrdlo.

Nu, a ve filmu o Godzille zříme místo kapitána vědce s trojúhelníky. Přítomným vykulencům odhaluje, že Godzilla cílí oceánem (a přesně bod za bodem a po čáře) na Tokio… a že zbývá deset dní na přípravu. Pak bestie dorazí. Jistěže je to absurdní moment filmu, ale nakonec má větší sílu i kouzlo, než spekulativní hra na hrůzu od Eggerse.

Japonský režisér totiž povýšil původní horory o Godzille, nepochybně už zastaralé, zatímco Eggers Murnauův film hlavně pitval a opět a po svém sešil. Brodí se nekonečnými detaily, ráchá se ve vizualitě, jejíž úchvatnost samozřejmě vnímám (ranní nebe nad prokletým Wisborgem) a mistrná je i zvuková stopa; zatímco původní Nosferatu je němý.

Ale veškerá námaha na polích legendárního materiálu obludně neodpovídá podstatě příběhu, kterou je obětování se a Kráska a zvíře. To Godzilla v novátorském filmu vyvolá postupně hned dva atomové výbuchy, zatímco reálně smetená Hirošima a Nagasaki vůbec nejsou zmíněny. A působí to. Orlok přes moře přiváží hejna morových krys a působí to, uznejme, také, ale jinak jen vysaje „nevinnou dívkou“ plus dost dalších lidí oko.

Jeho případný „druhý plán“, a to ohrozit či zničit svět, taky není zcela mimo hru, ale věrohodnější monstrum je kupodivu - ohnivé paprsky dštící - Godzilla.

Na ni se podívám i potřetí. Nosferatu… je leda dobře natočená, ale strašlivě strojená a manýristická aktualizace prastaré jistoty, že umřeme.

Nosferatu. USA 2024. Scénář a režie Robert Eggers. Střih Louise Fordová. Kamera Jarin Blaschke. Hudba Robin Carolan. Zvuk David Giammarco. Masky Ivana Němcová, Gabriela Poláková, Andrea Brownová. Kostýmy Linda Muirová. Podíl na produkci Chris Columbus. Hrají Bill Skarsgard (Orlok), Lily-Rose Depp, Nicholas Hoult, Willem Dafoe, Adéla Hesová, Tereza Dušková, Karel Dobrý, Marek Pospíchal, Matěj Beneš, Jan Filipenský a další. 2 hodiny a 12 minut.