K „oskarovému“ filmu Saulův syn

Jako „lehčí než cokoli jinýho“ charakterizuje Švejk putimskému strážmistrovi focení nádraží. Maďarský film Saulův syn (Saul fia / Son of Saul, 2015) naproti tomu zachycuje fotografování „těžší než cokoli jinýho“, totiž tajné pořízení několika snímků v Osvětimi v říjnu 1944, za plného chodu vyhlazovacího tábora...

Zejména jedna z fotek nepotřebuje komentář: ukazuje řady nahých mrtvol, mezi nimiž porůznu stojí pár heftlinků. Je jasné, že tolik lidí najednou mohlo zemřít jen násilnou smrtí. Fotka byla opravdu pořízena a propašována ven z tábora. Její autor patřil do tzv. sonderkommanda (týmu vězňů zajišťujících chod plynových komor) a pobyt v lágru nepřežil. Dnes máme nejen selfíčka, ale i tzv. thefties (chytrý mobil sám automaticky vyfotí člověka, který s ním neoprávněně manipuluje, a fotečku promptně odešle); válku jsme v Evropě 70 let nezažili. Zkusme si představit jen tehdejší setrvalé zápolení s fotografickou technikou (pro nás až předpotopní)! Tím více pak vynikne, kolik zoufalství, nervů, stresu a především hrdinství stálo za pořízením oné tehdy usvědčující a dnes historické fotky, za jejím skrýváním a postupováním dál a dál, až mimo koncentrák ...

Dílo Saulův syn režiséra Lászla Nemese se zastaví, „ustrne“, zasekne právě v oné světoznámé fotografii, pak pokračuje. (Připomene tak, že z technického hlediska není film ničím jiným než zřetězenou sérií fotek vytvářející iluzi pohybu a děje.) Pokračuje příběhem sice fiktivním, leč sestaveným na základě pečlivě nastudovaných reálií (z tzv. osvětimských svitků, též rozhovory s přeživšími). A příběhem, dodejme rovněž, úžasně mocným. Převažuje samozřejmě zoufalství a stres. A dřina. Hrdinství je také zde něčím nesamozřejmým. Ale je tu! A má více než jednu tvář. Neznamená toliko udatnost v boji (byť i na tu dojde) ...

Formálně i společnou množinou dílčích témat mi Nemesův film (nominovaný na Oskara na neanglicky mluvený film) nejvíce připomněl polský film Štvanice (Oblawa / Manhunt, z roku 2012). Válečné drama, natočené podle skutečných událostí, věnoval režisér Marcin Krzystalowicz památce svého otce, důstojníka odbojové tzv. Zemské armády (Armija krajowa, dále jen AK). Právě naději přidat se k Zemské armádě sdílejí v Nemesově filmu ti, kdo v Osvětimi připravují vzpouru (k té v říjnu 1944 v Osvětimi skutečně došlo). I Štvanice občas „strne“. Je to dáno jednak tím, že nedodržuje běžnou chronologii příběhu, jednak tím, že v ní má značný význam fetování. Lidé přebývající dlouhodobě „pod širákem“ jsou nakonec všichni chronicky nemocní. Co do psychofyzické kondice tak partyzáni spíše než postavy z pomníků připomínají dnešní bezdomovce (včetně sklonu k fetování) ...

Hlavním hrdinou Krzystalowiczova filmu je popravčí AK, Štvanice občas zachycuje dění z jeho dílčího pohledu. Nemesovo „oskarové“ dílo Saulův syn dokonce ani jinou než dílčí perspektivu hlavního hrdiny, židovského heftlinka Saula Ausländera (člena osvětimského sonderkommanda), prakticky neukazuje. Takto subjektivisticky pojatá kamera, ač obecně neobvyklá, je u dané tématiky plně namístě. Vůbec poprvé jsem ji zaznamenal v působivém česko-slovenském válečném filmu Tobruk režiséra Václava Marhoula (z roku 2008), dle mého názoru dosud nedoceněném. Dílčí perspektiva je něco, co bytostně patří k existenci vězně i řadového příslušníka vojenské pěchoty: Lze se plácat i zemřít na jakýchsi pár metrech, aniž spatřím v nadhledu celkovou situaci ...

Podle Švejka se nádraží „nehejbe, nemusí se mu říkat, aby se usmívalo“ ... Totéž by se dalo říci o nahromaděných mrtvolách. Přesto je jasné, že při jejich focení v Osvětimi v roce 1944 běželo o krk, a to nikoli jenom autorovi fotky. Fotograf přichycený při činu by navíc nejspíš umíral hodně pomalu ...

Parafrází výroku francouzského myslitele Paula Ricoeura lze říci, že „oskarový“ film Saulův syn se podílí na moci oné nejobtížněji pořízené fotografie v dějinách, k níž odkazuje. (Poněkud zaráží, že poté, co na něj režisér László Nemes celá léta marně sháněl peníze ve Francii, sehnal je nakonec v Maďarsku.)