„Skutečná síla nevychází z nenávisti, ale z pravdy.“

Přesně čtyřiceti let se letos dožil postmoderní newyorský prozaik, scenárista a filmový producent Seth Grahame-Smith, vlastním jménem Seth Greenberg; muž s pozoruhodnou budoucností, jak aspoň očekávám. - To prostřední „Grahame“ získal kdys na počest skotského autora už dnes klasické dětské knížky Vítr ve vrbách (1908), česky po léta známé jako Žabákova dobrodružství; nicméně oba Sethovy bestsellery Pýcha, předsudek a zombie (2008) a Abraham Lincoln, lovec upírů (2010) by asi čtenáře pastorálních příhod několika zvířátek vegetujících v oblasti poklidné řeky... šokovaly.

Navázal na ty trháky prozatím tituly Bezbožná noc (2012) a Poslední americký upír (2015) a předeslal tomu mj. příručky The Spider-Man Handbook (2008) a Jak přežít hororový film (2007). Úspěšně pracuje i pro slavného Tima Burtona a roku 2012 proň adaptoval někdejší nekonečný televizní seriál o jednom tisíci dvou stech pětadvaceti dílech Temné stíny (1966-1971).

Letos se bude i v českých multikinech promítat Sethem napsaný LEGO Batman film, vraťme se ale od kostiček mezi upíry. Zatímco adaptace Sethova provokativního ataku na Pýchu a předsudek (1813) Jane Austenové se vynořila loni, bizarní film Abraham Lincoln: Vampire Hunter je o něco starší - a poté, co rovněž v naší kotlině proletěl kinosály, se prodává na DVD:

Nepochybně se opět jedná o provokativní potvoření, i když protentokrát ne potvoření klasické literární předlohy, nýbrž reálné historie, kdy se zprvu vrátíme až do roku 1818. Abrahamu Lincolnovi je teprve devět, přichází o matku a dle verze Grahame-Smitha mu ji vysál vampýr, a to pouze jeden z mnoha a mnoha Ameriku odnepaměti zaplňujících vampýrů, co se živili už krví Indiánů dávno před příchodem bílé rasy.

Ono pití krve se přitom v prologu předvádí jako metafora na prodej ženského těla vykořisťovateli za dluh a nikoli nezajímavou otázkou je, zda máme co do činění s tzv paralelní historií či jen fantaskní formou historického příběhu, ve kterém se nepodložené události odehrávají za kulisami a pod jevištěm; asi jako když čeká ve Třech mušketýrech po dvaceti letech Athos pod prkny téhož popraviště, na kterém už vzápětí v krvi umře anglický král Karel I., jehož chtěla polovina mušketýrů zachránit a ta druhá ne.

Domnívám se, že Lovec upírů patří oběma těm kategoriím, ovšem více přece té první, jelikož hranice realismu překračuje totálně – a viz i jen Lincolnovy eskamotérské kousky (a spektakulárně kulantní nácviky) se stříbrnou zabijáckou sekerou, již měl dlouho schovanou v truhličce.

Nápad udělat po Stokerově Abrahamu Van Helsingovi lovcem upírů i Abrahama Lincolna odpovídá v našich luzích a hájích nápadu učinit nočně nenápadným zabijákem („Promiňte, pracoval jsem přes noc!“ říká v Sethově filmu Lincoln své budoucí choti) rakouských „upírů“ Tomáše „Tatíčka“ Masaryka (na což možná ještě dojde), avšak Lincoln pochopitelně symbolizuje vyklučitele otroctví, i vězme, že právě notná část amerických otrokářů byli ryzí upíři, a to i v krvežíznivých šicích Konfederační armády, jak to ve filmu konsternovaně sledujeme. A jistěže se to dá vstřebávat jako komedie, ale komedií to není, neboť vše je podáno vlastenecky a smrtelně vážně a odvahy tvůrci nebyli prosti ani při zobrazování vraždění, které má navíc nejméně v momentě asociujícím černou mši i erotické aspekty. Také v tomhle směru jde tudíž o antipod unylé ságy Stmívání, byť rovněž tuto ságu právě tady ledacos mocně asociuje. Atmosféra, pravda, ale víc připomíná některé filmy o Jacku Rozparovači a sekvence „podává se večeře“ působí jako inspirovaná obdobnou vražednou pasáží z roku 1983 v Anglii zfilmované upíří knížky Whitley Striebera (*1945) Sklon (The Hunger, 1981).

Zvláště dvě scény boje s upíry na hřbetech splašeného stáda koní a na uhánějícím parním vlaku, pod nímž se bortí žhnoucí dřevěný most, jsou více než působivé, ačkoli opět v neskutečných dálavách za pravděpodobnosti, a působivost umocňuje i smrtonosně vážný hudební podkres z listu britského skladatele Henry Jackmana (*1974). Ve scénáři nezapomněli ani na připomínky některých zásadních skutečností ze sféry upírologie, které např. až fatálně zdůvodňují moc stříbra nad vampýry třiceti Jidášovými stříbrňáky.

Obsazení filmu se taky vydařilo a dozajista mu sluší zeť Meryl Streepové alias další muž s velkou budoucností Benjamin Walker (*1982), který se v titulní roli značně podobá sympatickému Liamu Neesonovi a je znám z filmů Kinsey, Vlajky našich otců a V srdci moře anebo z broadwayského muzikálu Bloody Bloody Andrew Jackson. Sám jsem bohužel neviděl Lovce Lincolna ve 3D, mohu-li však věřit kritiku Františku Fukovi, a to mohu, leží duhovky upířích kukadel v tomto snímku x-krát hloub před objektivem kamery než okolní obličeje, a tak získáte pocit existence jakýchsi až neskutečně dlouhých rour uprostřed očí.

A stylový poslední záběr? Poodhalí vám, že stružky zvolna stékající krve (které jsme pozorovaly pod první částí závěrečných titulků) vlastně vytvořily mapu států Unie.

Pokud je válka skutečně pokračování politiky násilnými prostředky, jak se oprávněně říká, vězme, že i politika sama je minimálně v tomhle šíleném filmu znázorněna jen jako pokračování násilí prostředky mírovými. Neboť... Ve dne politik, v noci lovec!

Platilo to (zdá se) pro ctihodného Abrahama Lincolna a je tudíž jen akademickou otázkou, zda by pro nás Čechy bylo či nebylo lepší, kdyby totéž pasovalo také na současného presidenta Miloše Zemana.

Abraham Lincoln: Lovec upírů. Scénář Seth Grahame-Smith a Simon Kinberg. Režie Timur Bekmambetov. Kamera Caleb Deschanel. Hudba Henry Jackman. Hrají Benjamin Walker, Erin Wassonová a další. 101 minut. USA 2012