Českou kinematografii obohatil film režiséra Bohdana Slámy, a to doslovně. Na pozadí historie jednoho Bohem zapomenutého kraje ukazuje velmi přesvědčivě cosi o nás a dnešku.

Oblast Vitorazka, Novohradských hor, Českých Velenic byla po mnoho stovek let součástí Rakouska, aby v roce 1920 byla přidělena smlouvou do tehdejšího Československa. Žili v ní Češi, Němci, Židé, všichni v těžkých podmínkách drsného kraje, kde nebyl čas řešit nějaké národnostní rozdíly. To vše do roku 1938, kdy infekce nacionálního socialismu dostihla i tento kraj.

Před divákem se začíná odvíjet sedmiletý příběh obyvatel malé vesnice, kde jsou velmi přesvědčivou formou vykresleny charaktery jednotlivých postav, lidé stateční i mazlaví, ti, kteří si stojí za svým, i když je jasné, že je doba semele, a na druhé straně ti, kteří v nových podmínkách tuší možnost přijít si na lepší. Z poklidné vesnice se stává kolbiště, kdy na dveřích staletých sousedů je potřebné napsat cosi o českých sviních, kdy se z místní hospody stává lokál vyzdobený svastikou. Situace o to komplikovanější, že mnohé rodiny jsou česko-německé.

Válka je ve filmu připomenuta jen okrajově, zejména v postavách, které se vracejí z fronty, kam nadšeně odjížděly pod praporem s hákovým křížem, případně i v těch, kteří se nevrátili vůbec. Největší drama se pak odehraje po skončení bojů v květnu 1945, kdy do vesnice dorazí náhle procitnuvší příslušníci Revolučních gard, aby vykonali historicky známou popravu 14 obyvatel, a to bez soudu a oprávnění takto konat.

Film není jen o historii a je zřejmé, že jej mnoho diváků odmítne s odůvodněním, že podobné věci se děly i ze strany Němců a na mnoha místech válkou stižené Evropy. To je samozřejmě pravda, nicméně to nezakládá právo omlouvat či zlehčovat jakékoliv nesmyslné vraždění z čiré pomsty. Na postavě místního odbojáře (skvělý Csongor Kassai) si uvědomujeme, že pomsta – jakkoli se může zdát sladká – nakonec zhořkne a obrátí se proti jejímu vykonavateli.

Nápad černobílého filmu se režisérovi vydařil, dlouhé záběry krajiny nechávají divákovi čas, aby vstřebal jak exteriéry, tak i samotné události, jež jsou mu v příběhu pomalu kladeny ve stupňujícím se napětí, o němž ví, jak skončí, a přesto pociťuje zvyšující se úzkost.

Zbývá pochválit i výběr herců, jsou všichni neuvěřitelně pravdiví, divák v nich snadno rozpozná svého souseda přes plot či patro domu.

Film nejspíše nebude kasaštykem, jeho návštěvnost jistě nebude atakovat komediální příběhy o ničem. Měl by však být v hledáčku těch, kteří se chtějí dosi dozvědět o lidské psychice, možná i cosi o sobě samém. Možná by se měl promítnout i v rámci výuky dějepisu na školách. Bylo by to přínosnější, než se učit o lidech bronzových polí.