Německý pohled na českou legendu

FILM – Bylo, nebylo, v mytických Čechách. Venkovan Přemysl přijme nabídku kněžny Libuše k sňatku jen kvůli svým mocichtivým choutkám. Opustí kvůli nim i Libušinu nejlepší přítelkyni, mužatku Vlastu, která po kněžně ve své jeskyni ve společnosti ochočeného supa nepřestává marně toužit. Kněžna si ovšem své tělesné touhy vybíjí s povolným Šťáhlavem. Libušina sestra Teta se uchýlí do chaloupky na samotě u lesa a lká nad ekologickými škodami, které páchají na přírodě horníci a lesníci. (Přičemž absurdní větu “Co na to hadi, krtek a vypelichaný sokol” se sluší zařadit mezi nezapomenutelné filmové výroky.)

Kněžna si chodí pro vidění do tajemné jeskyně předků a občas se některé z postav ukáže pobledlá Smrtka, načež ten pak zemře. To by film Kněžna Libuše mohlo směrovat k žánru pohádky – kdyby ovšem neaspiroval na vyprávění jedné z velkých story české mytologie – příbehu o legendární zakladatelce Prahy, obdařené věšteckými schopnostmi. Pro tvůrce americko-českého filmu, natočeného v angličtině německým režisérem, ovšem Libušin příběh zrcadlí i zánik matriarchátu a soumrak světa založeného na iracionální víře v kouzla a pohanské bohy.

Což nezní vůbec nezajímavě - naopak, vnáší to do bezmyšlenkovitého respektu k sedlinám kulturního dědictví v našich hlavách nezvyklý, moderní pohled - hlubší a ultimativnější, než třeba nedávno Jánošík. Pravdivá historie Agnieszky Hollandové.

Kdyby na základě tohoto pohledu vznikl film, který bychom mohli brát vážně, a ne nechtěně komická "béčková" podívaná, došlo by patrně především ke střetu dvou "dětských" přestav o Libušině příběhu: našich vlastních matných vzpomínek na Jiráskovy Staré pověsti české (1894) a romantizující koncepce americkoněmeckého režiséra s českými předky Constantina Wernera.

Libuše na různé způsoby

Nejširší česká veřejnost si svou původní "dětskou" zkušenost s Libuší obvykle v dospělosti nikam neposunuje: vychází hlavně ze školní povinné četby, opřené o úryvky z Kosmovy kroniky a Jiráska, z opery Bedřicha Smetany z roku 1881 či z loutkových Starých pověstí českých (1952) Jiřího Trnky - což jsou všechno zdroje, kdysi respektované a schvalované komunistickými kulturními ideology. Constantina Wernera, Němce žijícího a pracujícího v USA díky zelené kartě vyhrané v loterii, ovšem v dětství sytily romantizující představy oslabené o český vlastnecký patos (jeho předkové museli opustit Československo v roce 1945): příští autor filmu Kněžna Libuše vyrůstal v Mnichově, obklopen německými pohádkovými knížkami o Krakonošovi, publikacemi s fotografiemi "mystické" Prahy a obrázky českých romantických hradů a magických krajin. Když se Werner rozhodl natočit o Libuši film, podnikl logicky rešerše nejen v českém, ale především v německém kulturním prostoru: opírá se především o divadelní drama Založení Prahy, které napsal v roce 1815 Němec Clemens Brentano ve spolupráci s Josefem Dobrovským, a o modernější hru Libussa/1874 Rakušana Franze Grillparzera). (Nevím, jestli objevil existenci dva roky starého románu Pole a palisáda Miloše Urbana, který se pokouší s legendou o Libuši moderně pracovat.)

Diskuse o odlišním pojetí pojetí klasického příběhu ve filmu, kde se mluví anglicky a kde hrají herci různých národností včetně české, by měla větší smysl, kdyby snímek Constantina Wernera nebyl tak strašný. Kněžna Libuše ale strádá špatným scénářem (především naivními dialogy), nedostatkem financí, děsivě nevyrovnanými, často ryze amatérskými hereckými výkony a především režisérovým (ne)vkusem, kompilujícím místy nechtěně Eda Wooda Jr., Otakara Vávru a blouznivý ráz módního enviromentalismu. To dílko posouvá do roviny mimoděk komické, toporné operetní inscenace, využívající prvků soft porna (milostné hrátky Přemyslovy) i hororu (Vlasta a její sup).

Dojmu lacinosti, vzniklého vinou nízkých nákladů, pak nemůže čelit ani kamera Bobbyho Bukowskiho, která dělá, co může, aby prostinkým, prvobytně pospolně inscenovaným obrázkům dodala filmový šmrnc (což se jí dokonce místy, zvlášť v idylických přírodních scenériích, i daří). Dojem naivní poctivosti podporuje i skutečnost, že se tvůrci rozhodli nespoléhat na šidítka digitálních efektů a rozhojnit například uměle Přemyslovu početně chabou družinu či zvětšit prořídlý houfeček Libušiných poddaných.

Režisér to myslí upřímně V rámci castingu jistě nikoho nepobouří krásná a herecky gramotná představitelka Libuše, Čechoameričanka Winter Ave Zoliová, a snad někoho přesvědčí i sexy Přemysl v teatrálním podání Maďara Csaby Lucase. České diváky však nejspíš neomylně rozesmějí především jediní dva čeští herci, kteří dostali větší role v ochotnicky minimalistickém komparsu, protože zvládají angličtinu - Marek Vašut a Pavel Kříž, vybavení hrozivě vyhlížejícími nalepenými fousy...

Režisér to všechno "myslí upřímně", ba bezelstně, což ovšem samozřejmě nesmí znamenat, že bychom ho měli šetřit. Česká kritika se už do něj svorně pustila, což je stejně snadné (a zábavné) jako střílet na chromou kachnu. Samozřejmě, že můžete na Kněžnu Libuši vyrazit do kina jako na unikátní taškařici, která vás rozhodně neznudí. Možná by ale film zasloužil pozornost právě jako bizarní impuls k prohrabání zastaralé veteše v našich hlavách. Nemáme tam nakonec ve vztahu k vlasteneckým mýtům podobně naivní a nekritickou změť představ jako Constantin Werner? Každopádně se těšte: Werner ve své vlastní hlavě nosí nápady na zfilmování dalších podobných témat. Neptejte se mne, co na to krtek.

P. S. Film má jeden nesporný klad - působivou, velkolepou symfonickou hudbu německého skladatele Benedikta Bryderna, který poměrně složitě pracoval např. s dvořákovskými motivy.

The Pagan Queen
USA/ČR 2009, 99 min., titulky
Režie: Constantin Werner
Scénář: Lance Daly, Constantin Werner
Kamera: Bobby Bukowski
Hudba: Benedikt Brydern

Hrají: Winter Ave Zoliová (Libuše), Csaba Lucas (Přemysl), Lea Mornarová (Vlasta), Vera Filatová (Teta), Veronika Bellová (Kazi), Marek Vašut (Vršovec), Pavel Kříž (Domalsav), Ivo Novák (Krok), Miroslav Hrabě (Ctirad)

Premiéra: 15. 10.

(další autorčiny texty najdete na www.alenaprokopova.blogspot.com)