Před chvílí jsem se vrátil z premiéry filmu Tobruk. I když jsem o bojích našeho praporu v Africe hodně četl, i když mi o něm vyprávěl primář dr. Josef Hercz, dnes generál ve výslužbě, teprve teď jsem plně pochopil ty hrůzy, které museli naši – a nejen naši – vojáci snášet.

Tobruk byl klíčový přístav v Libyi, který drželi od začátku druhé světové války Britové. Italové a Němci ho však potřebovali, aby mohli lépe zásobovat svá vojska. Britské velení se rozhodlo, že ho musí uhájit za jakoukoliv cenu. V říjnu 1941 vyslali k jeho obraně i československý prapor, necelých osm stovek mužů, pod vedením podplukovníka Karla Klapálka. Drželi se statečně, i když na ně nepřítel tvrdě doléhal. A o tom natočil scénárista, režisér a producent Václav Marhoul tento film.

Není to dokument, není to hraný film s několika hrdiny, chybí tam ženy a láska – vida, i bez toho lze udělat přitažlivý film. Je to tříšť příběhů, které nemají začátek ani konec, příběhů mužů, kteří jdou do boje proti nacistům ve jménu svobody své vlasti, ale po několika týdnech či měsících toho mají plné zuby – ano, písku mají doslova plné zuby, tělo i uniformy. Přesto se dokážou vzchopit a bojovat, dokonce přemoct nenávist vůči desátníkovi, který je buzeroval, a bez ohledu na nebezpečí ho zraněného dotáhnout za kousek skály. Ten závěr je skutečně dojemný – představuje vrchol čestnosti a lidskosti.

Známe válečné filmy plné bojů, lásek a hrdinství. Tobruk je však úplně jiný, řekl bych lidštější. Pro dámy nebude moc přitažlivý, chybí tam věci, které mají rády, zato pánové poznají nefalšovanou válku, válku bez příkras a iluzí.

Nevím, jak se o tento filmu zasloužil otec Václava Marhoula. Možná synovi vštěpoval některé vlastnosti, které ho k tomuto tématu přivedly. Rozhodně je dobře, když syn věnoval film otci – takový výraz hluboké úcty nebývá častý. Sám jsem Marhoula staršího potkával v letech 1968–1969, kdy jsme spolu zasedali v redakční radě časopisu Junák.

Od událostí, které jsme na plátně viděli, uplynulo málem tři čtvrtě století. To je pochopitelné, komunistický režim se snažil západní vojáky vymazat z historie, jenom okolo osmašedesátého se podařilo něco málo o nich natočit. A teď zase trvalo roky, než Marhoul sehnal potřebné miliony.

Ovšem v cestě za rehabilitací západního odboje by měl pokračovat – nabízí se spousta příběhů, většinou takřka neznámých. Například mne fascinují výkony našich zpravodajců, kteří za druhé světové války působili ve Švédsku a Švýcarsku. Sám jsem je velmi pracně vydrápal ze zapomnění do třetího dílu knihy Československo ve zvláštních službách. Ale je i spousta příběhů jiných. Věřím, že Václav Marhoul se po úspěchu Tobruku – o němž nepochybuju – k těmto tématům vrátí.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz