Náš soused z ulice měl kdysi místo hradby keře. To ovšem bylo okolo roku sedmdesát. A my, děti, sedávali jednu dobu v tom ulici tajuplně lemujícím křoví, dokonce s holkami. Bylo nám (ale) teprve okolo šesti (let) a rokovali jsme a žili a pili limo a zase rokovali. Léto 1970. O čem šla řeč?

Tak například o Angelice, té markýze andělů, jak si stále pamatuji, a v kterých filmech prý byla nejvíc nahá, nicméně ještě zaujatěji jsem se tenkrát dovídal o hraběti Draculovi!

Markýza Angelika nám zkrátka tenkrát představovala vrchol erotiky, zatímco upíří filmy částečně byly rubem té mince i produktem zdaleka ještě nevyvřelého sexu. V nás... V biografech zrovna upíři letěli, mávali netopýřími křídli a pili a pili. Krev!!! Ovšemže ne v těch českých biografech. Tady byli TABU. Nebo skoro tabu, nicméně šlo upíroviny sledovat v televizi, i když pouze "na Německu" anebo "na Rakousku". Tedy když jste nežili příliš daleko od státní hranice, že ano. V Plzni, třeba, Draculu chytit šlo...

A oč víc byly tenkrát krásné horory zakázány, o to více jsem k nim jako kluk začal vzhlížet. Horovat pro ně. Nejlíp že chutná zakázaný ovoce? Asi. Ale stejně mám dodnes pocit, že by mě UPÍROVINY uhranuly tak jako tak!

2.

Můj skvělý spolužák Václav Chýlek mi taky už tenkrát vykládal o Christopheru Lee a já Leea brzy i viděl, i když jsem ještě nevěděl, že je to Lee. To – je – přece - Dracula! kulil jsem místo toho oči a černobílá obrazovka bezbřeze zrnila. Temně ponuré tóny však zněly. A hloub. A ještě hloub. Kamera se zvolna, fascinovaně probojovávala ke katafalku. Začínal další film a krev nebyla zase tak podstatná, šlo o skutečnou hrůzu, tenkrát. Hřbitovní. O fascinaci. A mrtví cválají rychle...!

Tenkrát... Úvodem té sedmé dekády 20. století se draculoviny jen rojily a nemohu než litovat, že přes oponu z železa nedošplíchly. Jen jediný český televizní Hrabě Drakula (1970) byl vytvořen s Iljou Rackem, ale jinak... Horory nám zkrátka sebrali! Bídáci! A někomu, pravda, to vůbec nevadilo. Někdo neprahne po hraběti D. Já ano. Vždycky jsem po něm prahl. Mně to proto tenkrát chybělo nesmírně. Jak strašně moc! Jak bezmezně jsem tyto "skvostné" filmy toužil a chtěl spatřit! Povětšinou... marně.

Nedočkal jsem se. A hlavně jsem toužil vidět ty o hraběti, ale ostrouhal jsem. Zato někteří kamarádi z onoho (nepěstěného) živého plotu pana Babky mohli mi vyprávět a nejen o Angelice, markýze andělů, i právě o milém Draculovi. D2lali to – a co se nabásnili.

Holky, které ty filmy většinou neviděly, ani nedutaly, ale taky já naslouchal co pěna a teskně prahl po prachu hrobu. Video? Neexistovalo. Ne každý měl už televizi. Ne každý, kdo ji měl, chytal hrdinně ARD a ZDF, kde pozdě za nocí vysílali hned celé seriály filmových hororů. Ano, o upírech. Ano, o Draculovi. Ach! Konečně naši tu "telku" koupili. Už jsem chodil do první. Už jsem nemusel ve třídě lhát. Ale ouha. "Na Němcích" nějak nešlo obraz řádně rozeznat. Chtělo to počasí... A taky německy jsem neuměl, tak... Dospěl jsem nakonec „zdravě“ a jak chtěli komunisté a bez upírů a tudíž jsem v tomto směru úplně nenabažený. A dnes? Dávno je pozdě. Já... Poetiku těch starých hororů o Draculovi už vnímám a vstřebávám jen velice chabě - a se sebezapřením. Už se jen horko těžko se vžiju zpátky do dětské touhy tenkrát, chlapeckého nadšení, které je vlastní třeba Bradburymu, dodnes. Ne. Nejsem jako kdysi, bohužel. Už jsem okoral, asi, a nosím jiné oči. Staré odešly, i když... Třeba bych tento subžánr vnímal dnes ještě bídněji, ne? Tedy kdybych se tenkrát přežral. Přecpal? Překrvil? Přeprášil? Kdož ví?

Nestalo se, ne, místo toho dostala prostor JEN fantazie. Obdržela dutiny vhodné pro snění a pro domýšlení a já sníval, ale navzdory tomu se teď i vrátím k některým faktům.

3.

Prvním upířím filmem byl prý Meliesův Ďáblův dům (1896).

Prvním filmem se slovem UPÍR v titulu je americký Upír z pobřeží (1909).

A první Dracula – tedy adaptace slavného románu Brama Stokera (1897) - vznikl překvapivě v Rusku (1920). Dnes je bohužel dávno ztracen.

Zmizel však taky druhý, maďarský Dracula (1921), a pohřešuje se i Londýn po půlnoci (1927), tedy "super" dílo v hlavní roli s „mužem tisíce tváří“ Lonem Chaneym, na kterého tak rád vzpomíná právě Ray Douglas Bradbury. Z toho zůstaly jen fotky s dotyčným Chaneym, ale ty jsou zato opravdu děsivé.

A pak? Jak víme, vážení, málem se nedochoval ani klasický Murnauův Upír Nosferatu (1922), což je samozřejmě taky Stokerův Dracula, jenže pitomá vdova po autoru předlohy Florence si postavila hlavu a odmítla prodat práva, a tak Murnau v Německu přezval hraběte na Orlocka.

I tak měly být po soudním verdiktu zničeny veškeré kopie jeho skvělého filmu, ale naštěstí k tomu nedošlo. Předloze relativně věrný snímek byl natáčen u Vrátné Doliny na Slovensku, v Oravském Podzámku a v krčmě Dolného Kubína. Titulní role se chopil zcela neznámý Max Schreck a skutečně vypadá tak ohyzdně a působivě, že ještě Werner Herzog po X letech realizoval v podstatě pietní repliku filmu (1978) s Klausem Kinským, který pak vystoupil ještě ve snímku Nosferatu v Benátkách (1986) – to je ten s potkany. Roku 2000 pak vznikla i zvláštní filmová fikce o dávném Murnauově natáčení (Upírův stín) s namaskovaným Williamem Dafoem...

Klaus K. ovšem (a mimochodem) už předtím nezahálel a například v Draculových satanských rituálech (1970) předvedl aspoň šíleného Renfielda, tedy Draculova otroka a přivolavače. A sám hrabě, ten ssavec? Toho tu hrál osvědčený Christopher Lee.

Jak už je jeho osudem... Vždyť už roku 1957 vznikl (v režii Terence Fishera) slavný Dracula s Christopherem Lee a následovaly další a další filmy s ním: Dracula, kníže temnot (1965), Dracula ožívá (1968), Ochutnejte Draculovu krev (1969), Draculovy jizvy (1970), Dracula a syn (1976) anebo Draculova nevěsta (1978). Aspoň "lodního upíra“ si navíc Christopher střihl v komedii Magický Kristián (1969) a krvežíznivé stvůry ztvárnil i ve snímcích Těžké časy pro upíry (1959), Krvavý satan (1966) a Já, upír (1972). Avšak Leeovo pojetí vlastního hraběte bylo velmi nové a jaksi aristokraticky britské, snad lze říct, že až byronovské. Jde o pojetí zcela nesmyslně absurdní, nicméně jednak díky Leeovi zaujalo, jednak má oporu už ve Stokerově starém textu. A Lee? Nelistoval pouze v Bramově knize, ale znal i řadu starších filmových podivuhodností, takže třeba z expresionistické klasiky Kabinet doktora Caligariho (1920) „zcizil“ náhlé otevření očí v tváři spícího netvora.

Nu, a už úplně sám prý vymyslel zvláštní a rychlé a jako hmyzí Draculovy pohyby...

4.

Draculovu erotismu však mdlé divačky podléhaly už dřív a předním expertem na produkci toho erotismu zůstává bez debaty Bela Lugosi alias Maďar uprostřed Hollywoodu. Sice se nikdy řádně nenaučil anglicky, ale měl opravdu zvláštní charisma a zazářil v přelomovém Draculovi Toda Browninga (1931), načež "pijáky krve" ztvárnil i ve snímcích Znamení upíra (1935), Ďábelský netopýr (1940), Mizející mrtvola (1941), Upírův návrat (1943) či Vampýr nad Londýnem (1952). Zemřel až během natáčení Mimozemských vylupovačů hrobů (1956) Eda Wooda („nejhoršího režiséra všech dob“) a dodnes je ceněnou legendou.

Jeho protipólem byl Lugosiho kolega Boris Karloff, Angličan. Taky on se noří z celé řádky upírovin. Tak například: Upíři v bílém (1932), Ostrov mrtvého (1945), Komnata strachu (1968)... Zajímavějším mi však připadá, KDO JESTĚ kromě Brama Stokera poskytl těmto výtvorům literární náměty.

5.

A kdo tedy? Tím druhým nejúspěšnějším autorem se stal na této krvavé líše anglický spisovatel Joseph Sheridan Le Fanu (1814-73), a to především známou novelou Carmilla (1871), jakousi (nevyřčeně) lesbickou Draculovou předchůdkyní... Zfilmována byla bezpočtukrát, ale ne, "jen" asi desetkrát - počínaje Podivným dobrodružstvím Davida Graye (1931). K těm lepším jejím variantám rozhodně náleží Vadimům film Umřít na rozkoš (1960), přičemž ho ale v nižádném případě nezaměňujme s Vadimovým pozdějším Draculou (1978).

A další psavci?

Zajímavou figurou na tomtéž krvavém poli byl i Byronův homosexuální osobní lékař italského původu William Polidori (1795-1821). Svou prózu Upír uveřejnil roku 1819 a taky ona byla nakonec zfilmována a dokonce minimálně třikrát (1945, 1973, 1992). Krev zde ale samozřejmě ještě nemůže píti hrabě Dracula, a tak se jí sytí "jen" britský gentleman Ruthven. Ne, není pochyby, že právě i Stoker Polidoriho četl.

Ale dál! I dnes už zapomínaný viktoriánský bestseller Thomase Presta Varney-vampýr neboli Krvavé hody (1847) byl nakonec zfilmován (roku 1975) a jest to i další dílo, které vzniklo už dávno před Draculou.

Naopak mezi schopné (a ženské) Stokerovy následovnice dnes bez debaty patří hlavně Stephenie Meyerová (už jste dopsala, paní, i ten pátý díl???) a Anne Riceová alias autorka předloh pro Interview s upírem (1994), Svátek všech svatých (2001) nebo Královnu prokletých (2002)...

6.

Brama Stokera ovšem parafrázoval daleko těsněji už Stephen King - v románu Prokletí Salemu (1975, film 1979)... Méně těsněji, ne-li zcela volně pak z upířích motivů vyšel i známý román Richarda Mathesona (nar. 1926) Já, legenda (1954, česky 2008) – a dočkal se řady adaptací počínaje Posledním člověkem na Zemi (1964) a Omega manem (1971). Sám Matheson ovšem napsal krom toho i několik původních upírských scénářů...

7.

Ale ještě dál! Už od filmu Znásilnění upírky (1967) se řadí k B filmařům kategorie i Jean Rollin, jinak autor podřadných (ale shlédnutí hodných) děl jako Nahá upírka (1969), Kult upíra (1971) či Kletba živé smrti (1973). Upíří jest ovšem už i filmeček Nikoli z této Země (1956) od klasika Rogera Cormana. Ne, v dětství jsem ho znát sotva mohl, nicméně mám ty časy silně spjaty s jinou věcí: s Polanského Plesem upírů (1967) známým v Americe pod názvem Neohrožení zabíječi vampýrů a přizdobeným i podtitulem Promiňte, ale vaše zuby jsou v mé šíji.

Roman Polansky tu tradiční goticismus nahradil ryzí Transylvánií, a to ještě ve stylu literatury jidiš, přičemž upíry dokonce dělí i třídně. Ať už je výsledek jakýkoli, čistě filmařsky jde nepochybně o bravurní dílo. A taky jedno z mála, které už tenkrát proniklo právě k nám...

Jinak bych z téže "rudé" oblasti vyzdvihl ovšem i úplně JINAČÍ filmy, a to od Dona Gluta: Frankenstein potkává Draculu (1957), Draculova pomsta (1958), Byl jsem mladistvým upírem (1959). Anebo pozdější i Klub lovců upírů (2001).

8.

Ani to není bohudík nebo bohužel zdaleka všechno. Draculou byl totiž fascinován třeba i známý asexuál a génius Andy Warhol (1928-87) a nenechal se zahanbit, když tvořil své vysoce svérázné snímky Batman versus Dracula (1964), Draculovo dítě (1970) a Dracula chce žít a hledá dívčí krev (1974). Nu, a libo-li Tureckého Draculu v Istanbulu (1952)? Dejte si pozor! V tomhle případě jde jen o jeden z mála filmů o skutečném (historickém) Vladu Naražeči...

K těm věrným přepisům románu Brama Stokera naopak náleží Hrabě Dracula (1978) s Louisem Jourdanem i Původní Dracula Brama Stokera (1978) režiséra Kena Russella a samozřejmě i onen "totálně vypiplaný" Coppolův Dracula Brama Stokera (1992), kterého mám osobně velmi rád a jehož slušně (a obdivně) napodobila i jedna z částí Spielbergova televizního seriálu Mladý Indiana Jones (konkrétně ta část o lednu 1918)...

Ale vraťme se ještě i k vampýrům u nás (tedy jen těm filmovým a televizním). Po zmíněním už Iljovi (Rackovi)... a když nepočítám nezvalovskou Valerii a týden divů (1970)... tu bohužel vznikly až do dneška už jen dva dlouhé filmy, které se dají do téhle kategorie zařadit.

Je to Herzův Upír z Feratu (1982) - podle povídky Josefa Nesvadby (původní titul snímku s Jiřím Menzelem je Ssání) a Svatba upírů (1993) s Ivetkou Bartošovou :-).

9.

A další draculovské a upíří filmy ve světě šírém?

Neleňte toto léto... a shánějte! Ještě je jich opravdu dost...

Třeba Draculovy nevěsty (1960) vyšly nedávno na DVD. Stejně jako Můj drahý Dracula (1973) disponují skvělým Peterem Cushingem. Film Dracula (1979) zase Frankem Langellou - v titulní roli. Královna krve (1966) Dennisem Hopperem. Existují ovšem i další filmy a pafilmy. Billy Kid versus Dracula (1966), Draculovo impérium (1967), Drakulita (1969)... anebo i snímeček Hádejte, co se přihodilo Draculovi (1969). Za vidění pak rozhodně stojí dílko Dracula je mrtev, tedy v pořádku, a žije v Londýně (1973) i "horor" Draculovy panny (1972). Pověstným je Blacula (1972). Čile k světu se i dnes ještě mají porůznu roztroušené úponky žánru jako Dragula (1972), Hluchula (1975), Batula (1952) anebo sám Baron Brakola (1963). Čirou satirou je ovšem brazilský Upírův sen (1970).

Ani to není vše. Existuje i Lady Draculová (1973) a svého času mě pobavil Dracula a sedm zlatých vampýrů (1973). Disneyho infantilním perem je silně poznamenána Záhada v Draculově hradě (1973), ale film Starý Dracula (1974) se alespoň pyšní aspoň hercem Davidem Nivenem. Slavný muzikál Rockula je už z roku 1974, stojí za to! Následovaly další upíří filmy: Kníže Dracula (1978), Klub monster (1980), Draculova vdova (1988), Dracula, milostný příběh (1989), Temný princ, pravdivý Draculův příběh (1991) a ovšem i Brooksova moderní a nepříliš povedená parodie Draculoviny (1995). Z let sedmdesátých, na které jsem úvodem tak vzpomínal, jsou zase snímky Draculova vnučka (1978), Draculovy krvavé hody (1974) a Draculův chtíč (1971), zatímco Draculův dům (1945) už je staršího data i střihu. Ha-ha, a když už jsme v tom (a mrtví cválají rychle), pohlédněme ještě i na filmy čistě upíří, nedraculovské...

10.

Upíři totiž vznikli ve Francii už roku 1915 a následovala německá Noc hrůzy (1916), ale i komedie Upír Ambrose (1916) s obrovským Mackem Swainem, známým jinak z Chaplinových komedií. Vampýří seriálek Velká londýnská záhada vznikl už roku 1920 a polští Upíři Varšavy roku 1925. Upírova žena (1931) je pro změnu indický film, ale bolywood ještě neexistoval. Následoval třeba i Upíří netopýr (1933) a později dejme tomu Návrat doktora X (1939) s Humphrey Bogartem - jako upírem! Jiný snímek Upír je z roku 1950 a Upír z Notre Dame vznikl v Itálii roku 1957. Upíří je i film To! (1958), který však nezaměňujme s pozdějším Kingovým hororem (knihou i filmem). Nechci pominout ani (neuvěřitelný) upíří western Prokletí nemrtvých (1959) a téhož roku vznikl v Itálii Upír a balerína. Snímek s Basilem Rathbonem Svatý George a sedmero prokletí je z roku 1961 a jen rok poté natočili Rusové vcelku nevinný upíří balet Ranní hvězda (1962). Jinak však za komunismu psali k tomuto tématu nulu.

Film Upír Aechecha z téhož roku vznikl v Argentině, ačkoli předloha pochází od „homosexuálního klasika detektivky“ z USA Cornela Woolriche. Roku 1963 pak vznikl v Anglii i Upíří polibek a z roku 1965 je známá italská Planeta upírů od klasika béček Maria Bavy. Upíří bestie lačnící po krvi s Peterem Cushingem vznikla roku 1967 v Anglii, Malenka s Anitou Ekbergovou roku 1968 v Itálii a vampýří jest i hororek Křič a křič (Anglie 1969) nebo filmy Hrabě Yorga, upír (1970), Upíří cirkus (Anglie 1971) a Učedník smrti (Anglie 1972, s Ronaldem Laceym)... Následovala díla jako Žije to nocí (1973), Vampirella (Anglie 1974) a Spermula (Francie 1976, s Udo Kierem) a australská Žízeň (1979), která si pomohla hercem Davidem Hemmingsem. Smrtící loď (1980) zase Richardem Crennou. Upírovinami byly pak i Sobota čtrnáctého (1981), Vrcholný úplněk (1981) a Hlad (1983) s Davidem Bowiem. Z roku 1985 je upíří horor Úděsná noc. Hrobka (1985) je snímek s Johnem Carradinem a Jednou kousnutý (1985) zase s Jimem Carreym. Poněkud výš se z toho všeho marastu vymkl snad jen Schumacherův snímek Ztracení chlapci (1987) - o upířích motorkářích.

Historizujícím pojetím se vyznačovala upírovina Viktoriin stín (1988). V Upírově polibku (1989) hrál Nicolas Cage a film Úsvit, upíři na ústupu (1989) byl doplněn Davidem Carradinem. Následoval Crowleyho popel (Uruguay 1989) a Dcera temnot (1990) s Anthony "Psycho" Perkinsem. Také Plemena (1991), Příběh upíra (Anglie 1992, s Julianem Sandsem) a známá Buffy, zabíječku upírů (1992) s Donaldem Sutherlandem. Dále Nadja (1994) s Peterem Fondou a opravdu výborný existenciální horor Sklon (1995) s Christopherem Walkenem. Nevalným se mi zato zdá Cravenův Upír v Brooklynu (1995) s Eddie Murphym.

Roku 1996 vznikl dále známý krvák Od soumraku do úsvitu (1996), na nějž navázalo pokračování, a populární Blade zahájil jinou sérii roku 1997. Následovaly filmy Kazatel (1998), Upíří svádění (1998) - o lesbické Draculově dceři Dracoole, Vampiráti (1998) a podle mého názoru skutečně zdařilé dílo Upíři Johna Carpentera (1998), které tímto doporučuji ke shlédnutí.

Jmenovat by šlo ovšem skoro do nekonečna a jako by z recese koneckonců roku 2000 vznikl dokonce i Upírův hrob Eda Wooda (2000), tedy po dlouhých letech vytvořenž film na základě starého a poněkud prašivého scénáře...

Hm. Tou snad největší kuriozitou "v oboru" však asi už stejně zůstane finský film Zpátky do SSSR (1992), kde v roli upíra vystupuje sám Vladimír Iljič Uljanov Lenin.