Bylo zajímavé sledovat po celý ten čas od vydání prvního dílu ságy z pera Joanne K. Rowlingové, jak se proměňoval takříkajíc potterovský diskurs v české veřejnosti. Leckteré akcenty z vývoje debat o této pohádkové postavě by mohly být zobecněním mnohem zásadnějších rysů a trendů v našem současném myšlení i bytí.
Nejprve nedůvěra. Takových postaviček v černém hábitu už prošlo světovou literaturou i kinematografií pro děti hodně, a žádná nevytvořila vlastní svět, jemuž by vedle dětí propadli tak houfně také dospělí. Potterovi se předpovídala jen krátká a nevýznamná budoucnost. Zde se fatálně mýlili jak čeští, tak i cizozemští skeptikové. Potter zůstal a zjevně se chystá zůstat i nadále - a stanout v pomyslné galerii věčných dětských hrdinů vedle Medvídka Pú či Alenky v říši divů.
Jako druhý přišel odsudek. Rowlingová je prý pragmatická numismatička, tahající z lidí nemalé peníze za nastavovanou kaši - každý nový díl Pottera byl o poznání tlustší než ten předchozí, jako by autorka byla placená od řádku. Zástup hodnotících se začal dělit na ty, kdo uznávali jen prvního Pottera, dítě teprve pronikající do kouzelného světa za svým "zrcadlem", zatímco dospívajícího Pottera zavrhovali jako popření onoho čistého ideálu dětství. Však také, jak psali novináři, každý další díl knihy - i filmu - byl akčnější, temnější, dospělejší. A sám Harry se pomalu přestával chovat jako hezký hodný hošík, byl trucovitý, vzpurný, chybující, pochybující. Jako by ani nepatřil do světa snů, ale ryzí a nepříliš přívětivé skutečnosti.
Nějaký čas trvalo, než si i pravověrní estéti uvědomili, že Rowlingová sice nepíše jako Dickens, ani jako James Joyce, ale její knihy přesto svoji literární hodnotu mají. Kdyby pro nic jiného, tak proto, že dokázaly vrátit děti od obrazovek počítačů zpátky k šustícím stránkám knih, k četbě. To, jak se zasloužila právě Rowlingová o gramotnost této generace dětí, ocení patrně v úplnosti až budoucnost.
Co je ale na potterovské sáze možná vůbec nejcennější, je její mravní obsah. Rowlingové romány se vskutku netváří jako pohádky o štěstí a kráse. Jsou to v první řadě morality o dobru a zlu, přičemž zlo vítězí až nepříjemně realisticky často. Přesto boj proti němu se nesmí nikdy, za žádnu cenu vzdát. To je morální postulát, který pochopí i dvanáctiletý školák, ale který nemůže urazit ani jeho rodiče. Prostě proto, že to je pravda, jedna z největších pravd, která konec konců drží lidstvo při životě.
V závěrečné scéně třetího dílu říká ředitel Brumbál Potterovi větu, která není nijak původní ani objevná, ale ve své prostotě doslova zazvoní: "Přicházejí časy, kdy se všichni budeme muset rozhodovat mezi tím, co je správné, a tím, co je snadné." Kdyby pro nic jiného, pak pro tuto větu stojí za to vpustit Harryho Pottera do svého života. Jeho příběh sice není idylický, ale je prodchnutý ideálem, což je něco, co nám všem chybí možná nejvíc ze všeho.
(Psáno pro Česká média)