Uprostřed noci se probouzí Llewelyn Moss, hrdina filmu Tahle země není pro starý, aby se pustil do podniku pramálo logického. Do činu, který mu může přinést nanejvýš „zbytečné potíže“: Znovu sám vyráží na místo, kde ve dne objevil pozůstatky po nezdařeném mafiánském kšeftíku! Nedá mu to zkrátka, aby se, byť se zpožděním několika hodin, nepokusil realizovat skutek milosrdenství! Na místě, odkud si předtím odnesl pár zbraní a kufřík s hotovostí, se totiž kromě rozstřílených mrtvol a nedotčené zásilky drog nacházel také mafián v posledním tažení zoufale prosící o vodu. A tak Llewelyn, v jádru dobrák, mu nese vody studené nikoli jenom biblickou číši, ale přímo celý kanystr.

To málem zaplatí životem hned zkraje příběhu. Postřelený mafián mezitím zemřel, zato po penězích právě začala intenzivní sháňka! Napoprvé Llewelyn ještě vyvázne, byť o vlásek. V důsledku nerozvážného skutku milosrdenství obdrží vlastně varování užitečnější tím spíše, že nalezené peníze (dva miliony dolarů) pořádně neprohlédl, a nevšiml si tudíž miniaturního naváděcího, lokalizačního aparátu. V napínavé honičce na pokračování prokáže statečnost a výdrž, zbaví se posléze i lokalizátoru, ani to mu však není nic platné. V patách má totiž celou smečku profíků. Nakonec ztratí peníze i život. Kromě Llewelyna samotného zahyne pohříchu i jeho manželka Carla Jean.

Běží o mimořádný, pozoruhodný film. Atmosférou, vycizelovaností dialogů, poselstvím. Ne nadarmo obdržel čtyři Oscary! Povšimněme si stručně alespoň několika jeho hlavních momentů.

Peníze málokde leží jen tak. S mírou pravděpodobnosti, jež prakticky hraničí s jistotou, lze počítat s tím, že zmocním-li se kufříku se dvěma miliony dolarů, původní majitel se ohlásí. Statky jsou vzácné, praví jeden ze základních ekonomických zákonů. Vezdejších statků nezbytných k obživě se bude člověk domáhat prací a v potu tváře, praví se v Písmu. (Jakýsi odlesk biblického institutu milostivého léta se v novodobých československých a českých dějinách konal jenom během kupónové privatizace. Tehdy se hodnotné statky opravdu nadělovaly, rozdávaly zdarma resp. za určitý symbolický vstupní poplatek do celé hry. Jak každoročně vysvětluji dětem nad dividendovým „dárkem od pošťáka“, jedna věc je jistá: Znovu se něco takového hned tak konat nebude.)

Člověk přirozeně sleduje vlastní ekonomický prospěch, zůstává však bytostí svobodnou. Mýlí se ekonomismus, jemuž tzv. homo oeconomicus zcela zaplňuje horizont. Hned úvodem popsaná sekvence filmu ekonomistická schemátka prolamuje. Stejně tak je narušuje šerif, vyprávěč příběhu. Jak to formuluje vyprávěčův kolega z El Pasa, když společně hudrují nad stavem světa, úpadek světa lze přičíst na vrub právě „penězům a drogám“. (Film se odehrává v Texasu v osmdesátých letech dvacátého století.) Ani patologický vrah Anton Chigurh rozhodně není homo oeconomicus. Právem varuje hlavního hrdinu Chigurhův normálnější kolega: „Even if you give him the money back, he will still kill you – just for the inconvenience. (I když mu vrátíš peníze, stejně tě zabije – už za to, že se s tebou vůbec musel pytlíkovat.)“

Llewelyn Moss a jeho žena Carla Jean bydlí až do nálezu peněz v maringotce (odtud lze vysvětlit sílu puzení, jež Llewelynovi velí učinit osudový krok: chňapnout po kufříku). Ano, americký oskarový film si prosím pěkně všímá chudých lidí! Jaký to kontrast oproti českým filmům! Pomineme-li např. produkci Bohdana Slámy, český film se – máme-li se vyjádřit s určitým zjednodušením – postupně mění na jediný nastavovaný reklamní spot popř. na slepenec vícero reklamních spotů. A v reklamě nemají pochopitelně chudáci co pohledávat. (Zatím nejsnobštější celovečerní „navoněná zdechlina“, kterou jsem kdy v kině viděl, se jmenovala Tajnosti. Lidé se zde – podle jistého východního učení – tvrdě dělili na kasty. Méněcenní/nedotknutelní se poznali podle podřadného zboží, např. podle levné kabelky.)

Sympatická Carla Jean se, než se přeženou turbulence rozpoutané nálezem kufříku, uchýlí k mamince do texaské osady jménem Odessa (či Oděsa). Maminka, jak zjišťujeme na pohřbu, měla příjmení Krajcik (či Krajčik). Výše uvedené napovídá, že Carla Jean má poněkud macatější rysy. Po letech, kdy nám (tentokrát nejenom čeští) filmaři vnucovali (a namnoze doposud vnucují) rovnici „ženská krása = (rachitida + anorexie) – prsa“, má tak filmový fanda konečně na čem se zalíbením spočinout očima! Však už také bylo načase! I tento milý aspekt zřejmě souvisí s tím, že hlavní hrdinové patří k nižší společenské třídě. (Chudí lidé zpravidla žádné pošahané diety nedrží.)

Divákům z bývalých centrálně řízených ekonomik tvůrci filmu nevědomky nadělili velepůvabný bonus. Scénka, kdy Anton Chigurh pouští hrůzu na ubohého prodavače v zapadlém krámku kdesi na venkově, je opačným extrémem k tomu, co se kdysi běžně odehrávalo např. v krámech socialistického Československa, kdy zákazníky běžně šikanovala ta či ona žena za pultem (řidčeji muž za pultem). Ta scénka je mistrně propracovaná, strašná, krásná i humorná zároveň, zkrátka oskarová – tak jako celý film...