21.10.2019 | Svátek má Brigita


FILM: Dočkali jsme se!

14.10.2010

Vrcholné filmové dílo Jana Hřebejka „Kawasakiho růže“ otevřelo po dvaceti letech hluboký vřed národního svědomí.

Ještě nikdy jsem nenapsal recenzi na film. Nejen, že k tomu nemám vzdělání, ale nikdy jsem ani necítil potřebu se o to pokusit. Teď ale cítím nutnost se podělit o hluboký zážitek. Nikoliv tedy recenzí, ale spíše osobním vyjádřením hlubokého obdivu k odvaze tvůrčího záměru a k síle jeho uměleckého zpracování autorskou dvojicí scenáristy Petra Jarchovského a režiséra Jana Hřebejka. Poslední film jejich dlouholeté a většinou úspěšné spolupráce, Kawasakiho růže, byl uveden v rámci Vancouverského mezinárodního filmového festivalu. Odcházel jsem z kina s pocitem mrazení v páteři a s hořkou chutí definitivního potvrzení už dlouho ve mně klíčící předtuchy, že na boží mlýny spoléhat nelze a že bez bolestivého procesu národního sebezpytování u nás nezvítězila ona příslovečná pravda, ale zlo. Zároveň jsem si ale uvědomil, že po dlouhých dvaceti letech jsem konečně byl svědkem toho, že český umělec naléhavě překročil čáru zavedené „sametové“ uhýbavosti a rozrazil dokořán dveře skříně plné kostlivců naší moderní historie. Je v tom snad jiskřička naděje, že vítězství zla není ještě úplné a nezvratné?

Před šesti lety jsem k 15. výročí „sametové“ revoluce zahájil iniciativu „Nesmíme zapomenout“ ve snaze, abychom jednou provždy uložili do paměti historie hrůznou křivdu, kterou komunismus spáchal na většině národa; nejen tedy na oněch několika stovkách nejviditelnějších obětí. Iniciativa vedla k vytvoření databáze „Životy vykolejené komunismem“ v Dokumentačním středisku prof. V. Prečana. Obsahuje osobní výpovědi a vzpomínky jednotlivců a rodin, které podávají svědectví o tom, jak ocvočkovaná bota jedné překroucené ideologie zašlapala lidská práva většiny národa do bahna lží, a na generace tím pokřivila morální páteř celé společnosti. Účelem této databáze je poskytovat nejen materiál k práci historiků, ale i náměty a skutečné příběhy k ztvárnění uměleckému. I když vím, že Jarchovského scénář asi nebyl založen na příběhu uloženém v naší databázi, jsem šťasten z pocitu, že by býti mohl, a že se tedy potvrdila důležitost dokumentovaného příběhu jednotlivce pro svědomí a identitu celé společnosti.

Kawasakiho růže je opožděný bolestivý krok na vitálně nezbytné cestě k pochopení, o kterém nemohu psát jinak než v superlativech. Navíc, nejen záměr, ale i jeho umělecké zpracování přesáhlo vše, co mi v minulých letech utkvělo v paměti z české kinematografie. Film je, alespoň v mých očích a mém srdci, doposud nejsilnějším dílem dvojice Jarchovký-Hřebejk. Příběh váženého vědce–psychiatra (civilně pravdivý Martin Huba), v němž pod povrchem obdivovaného disidenta hnisá desetiletí utajovaná vina morální korupce a slabošství, není nikterak unikátní. Osud umělce a nuceného exulanta (jemuž nenapodobitelně čistý výraz spirituální svobodomyslnosti propůjčil neherec/fotograf Kratochvíl), který z odstupu Göteborgu vybředl z morálního marastu minulosti a jehož japonský přítel-malíř poskytl filmu publicisticky nepříliš šťastný název, připomíná tisíce osudů uprchlíků z komunistického „ráje“. Tragická loajálnost a autocenzura milenky/manželky (v niterně lidském hereckém koncertu Daniely Kolářové) bude jistě také rezonovat v „zapomenutém“ koutečku mnoha svědomí. Dovedu si představit statisíce podobných příběhů vrytých do nejhlubšího, a tedy nejbolavějšího místa naší národní identity. Ojedinělý jistě není ani příběh a postoj naprosto odosobněného chladu bez sebemenšího náznaku studu či lítosti kariérového estébáka v masce skoro-pohádkového dědečka (ve virtuózním podání Ladislava Chudíka). Kolik takových řadových popravčích lidských existencí si asi ještě dnes chodí na poštu nestoudně vyzvedávat své vysoké penze a sfoukává pak mnohočetné svíčky na svých narozeninových dortech v kruhu milujících rodinek? Všednost hrůzného příběhu je dokonale podtržena technikou dokudramatu (za kamerou stál Martin Sacha) a civilností komorního detailu výpovědí do reportážní kamery, tedy zpracováním používaným stále častěji špičkovou světovou kinematografií. I tím je tedy Hřebejkův film nikoliv „český“, ale evropský či dokonce světový.

Jsem přesvědčen, že dopad filmu bude hluboce rezonovat v mé generaci pamětníků, zvláště těch, kteří skolióze své morální páteře unikli exilem. Uvědomuje si ho ale domácí kritika a obecenstvo? Musím přiznat, že jsem byl přijemně překvapen rozhodnutím České filmové a televizní akademie nominovat Hřebejkův film do soutěže 83. ročníku amerických Oscarů za cizojazyčný film. Našim odborníkům přece jenom neuniklo, že je toto úžasné dílo naprosto srovnatelné s německou zpovědí národního hříchu v nesmírně úspěšném snímku „Osudy těch druhých“ z roku 2006. Obávám se ale, že Českého lva toto úžasné dílo asi nedostane. Otevírá totiž boláky v příliš mnoha svědomích. Boláky, pokryté už dvě desetiletí jizvou „tlusté čáry“.

Mého osobního Českého lva ovšem tvůrci tohoto fimu už dostali. Hluboce se skláním před jejich odvahou a uměleckým mistrovstvím. A všem přátelům i nepřátelům zhlédnutí Kawasakiho růže co nejúpěnlivěji doporučuji.

Vancouver








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.