(K debilitě některých zrealizovaných filmových scénářů)

„Právě jsem obdržel debilní scénář …(Je viens de recevoir un scénario débile …)“ – Tak začíná parafráze písně Borise Viana Dezertér, která v současnosti koluje mezi francouzskými herci. Slovo „debilní (débile)“ se rýmuje se slovem „imbecilní (imbécile)“ a vrchol parafráze tvoří věta, jíž herec odmítá – podobně jako Vianův dezertér – další účast na celém díle: „To neudělám. (Je ne vais pas le faire.)“

Ano, nejeden renomovanější herec ve Francii, na jejíž filmovou produkci shlížejí tuzemští fajnšmekři často svrchu, si role vybírá! Nehraje ve všem, co mu zaběhaná kinematografická mašinérie dohodí. Dokáže zkrátka a dobře odmítnout roli, s níž by se nemohl dostatečně vnitřně ztotožnit. A naopak, pokud roli přijme, pak se do ztvárňované postavy na více měsíců zcela zanoří – podobně jako Marion Cotillardová (která se načas legendární zpěvačkou Edith Piaf jakoby sama „stala“; už kvůli opravdovosti hereckých výkonů běželo mimochodem podle mého názoru o bezkonkurenčně nejlepší film, jaký v roce 2007 běžel v českých kinech). Francouzská kinematografie začíná ve světě výrazněji bodovat nepochybně také v důsledku spontánních korekčních mechanismů, jimiž je případná debilita identifikována a označena ve fázi scénáře, tj. scénáře sice schváleného a oficiálně „posvěceného“, leč doposud nezrealizovaného.

Dostanou také čeští herci tu a tam k nastudování debilní scénář? Nepochybně ano. Však se také oni od takových scénářů distancují, a občas pěkně nahlas! Distance od předepsané role je dokonce mezi tuzemskými protagonisty něčím natolik běžným, že ještě během roku 2007, jehož nastávající ohodnocení Českými lvy bude jistě pro porotce v některých kategoriích nemalým oříškem, pravidelně docházelo k tomu, že herec vnitřní distanci od role porůznu veřejně ventiloval. Na rozdíl od výše citované parafráze ji ovšem pohříchu ventiloval, a v tom spatřuji z více hledisek kardinální problém, zhusta až v rámci „mediální podpory“ při uvádění filmu, kde si dotyčnou „nestravitelnou“ roli takříkajíc střihnul!

Tak třeba Iva Bittová se v rozhovoru pro časopis Instinkt hned zkraje ostře distancovala od úvodní sekvence filmu Tajnosti, v níž hlavní hrdinka Julie v předtuše, že otěhotněla s milencem, z čirého alibismu vyprovokuje nic netušícího manžela k prvnímu vzájemnému sexuálnímu styku po několika měsících. (Vyděšená redaktorka v zoufalé snaze „splnit zadání“ tuto výslovnou veřejnou distanci herečky od ztvárňované role navíc ještě pěkně rozmazala.) Podobně Jiří Macháček rovněž v Instinktu na závěr rozhovoru o filmu Medvídek (kde hrál konzervativního katolíka a bodoval hláškou, že se „neženil na soudu ani na fízlárně, tak se tam nebude ani rozvádět“) prohlásil, že on sám si přece nebude kazit dlouhodobý vztah s přítelkyní „nějakou podělanou svatbou“, a Tomáš Vorel ml. při rozhovoru pro MfD v souvislosti s uvedením filmu Gympl do kin konstatoval, že ve filmu sice hraje rebela, jinak ale žádný rebel není. Opravdu velice cool „mediální podpora“!

Citované výroky svědčí jistě o vzácné upřímnosti. Zároveň však vypovídají o čemsi strukturálně prohnilém v české kinematografické mašinérii: naši herci běžně berou a ztvárňují i takové role, s nimiž se vnitřně nedokáží ztotožnit. Nedupnou si. Ač zmítáni pochybnostmi, nedezertují a cosi „na place“ odvedou. Kde to jsme? Takový postoj byl přece běžný za totality, kdy k filmové tvorbě obecně patřil, vyjádřeno dnešní korektní filmařskou novořečí, „ideological product placement“ (čti: propagace marxismu-leninismu), neboť institucionalizovaná debilita tehdy měla ústavně zaručenou „vedoucí úlohu“. (Takový Josef Kemr si ale na sklonku totality už pořádně vybíral, v čem bude účinkovat.)

Jak mají mít za daných okolností scénáristé účinnou zpětnou vazbu? A jak se potom nemá v české kinematografické branži debilita z oblasti scénáristické rozmáhat a šířit dále?

S českou filmovou tvorbou to jde od desíti k pěti. Rozhodnutí o případné „dezerci“ ale zatím ve vlastech českých tvůrčí ansámbly plně přenášejí až na diváky v kinosálech.

Než k takovému masovému diváckému „hlasování nohama“ dojde, mohl by se snad o dezerci ze zpuchřelé mašinérie pokusit ten či onen z tzv. expertů. A nejlépe hned u příležitosti každoročních Českých lvů! Copak by, prosím vás, alespoň jednou nešlo na ocenění Českým lvem prostě v některých kategoriích žádnou nominaci nevyhlásit (s odůvodněním, že nelze donekonečna snižovat kritéria) a dotyčnou cenu za uplynulý kalendářní rok v daných kategoriích vůbec neudělit? Za situace, kdy se do užšího výběru uchazečů o ocenění ze strany kritiků dostala také slátanina, od jejíž úvodní sekvence se veřejně distancovala sama představitelka hlavní role, lze nicméně od tzv. expertů takto osvěživý krok sotva očekávat...