Divadelní hra Angličana Petera Shaffera Amadeus (1981, česky vyšla 1982) určitě stojí za výpravu do divadla. Tam i voní, jak říkává jedna moje známá, nicméně to byl až filmový režisér Miloš Forman, kdo kvality tohohle dramatu ještě umocnil (1984).

Je to právě pětadvacet let.

Wolfgang Amadeus Mozart (1756-91) se podle jeho a Shafferovy interpretace choval docela dobře k otci, který na začátku hry i filmu nečekaně přijíždí na návštěvu. Nejen na návštěvu k synovi, ale i k jeho choti, a nejenom na krátkou návštěvu, bude u nich i spát a nelze si nevšimnou, že Mozartem tak milovaný otec je od první chvíle zachycován i jako cosi ďábelského. Jako upír. Či ďábel sám? V každém případě přicestoval k Mozartovům zdroj rozkolu a nebezpečí.

Ale ne! Jen tak jednoduché to není. Tatínek je totiž současně vylíčen i co naprosto rozumná a vysoce praktická osobnost kladoucí moudrý důraz nutnost vydělávání si peněz i na rozumné hospodaření s nimi... A to pochopíme. Všichni. A dál? Tatínek zase odjíždí a později umírá, nicméně Wolfgangu Amadeovi se zjevuje dál, a to především v soše KONTURA, která ožívá a přichází v imaginárním, a přece tak pravdivém příběhu za Donem Giovannim, a tedy za tím záletníkem, jehož příběh WAM zhudebnil.

Následuje možná nejpodstatnější dějový moment. Mozartova strachu z otce si všimne jiný hudební skladatel, Antonio Salieri (1750-1825). A co udělá? Předvede se Mozartovi jako jistá hrozná bytost a Mozart v té bytosti opět vidí otce alias upíra. Co chceš, stíne? ptá se pomyslně toho černého posla. Odpověď? "Slož REKVIEM!"

Mozart poslechne a netvor jako by mu vysával síly, ale nepřímo, ano, právě prostřednictvím REKVIEM. Tak pracuje ďábel? Anebo snad dědičnost? Nebo co?

Přinejmenším můžeme říct, že tak pracuje svůdce. Ten nabízí Mozartovi i měšec, aby zaprodal duši, a všimněme si především deptající scény, kdy se ona bytost s Wolfgangem ke konci filmu i symbolicky vyspí... Až poté Mozart umírá, až poté, co jako by se vyspal s vlastním otcem, ale ne, až poté, co podlehl Salieriho síle...

2.

Slaboch! řekne si někdo.

Mohl přece odolat. Ne? Proč všechno neignoroval? Na to není odpovědi. Proč umřel Michael Jackson? Možná ani Mozart nezavíral oči před ničím a každopádně se vůči otci vymezoval, i když nejen vědomě. A nepřestal se vymezovat ani po jeho smrti.

Mimo jiné jistě i z toho důvodu, že měl z otce zaživa veliký strach, který byl tak hluboce zakořeněný, že ani otcovou smrtí neodešel do lovišť. Film to předvádí, a to i prostřednictvím obrazu, z kterého se tatínek dívá... a dívá. Obrazu, nutno říct, velmi pochmurného.

A Mozart? Sejme snad během filmu ten portrét se zdi?

Nesejme? Tak se ptáme. V očekávání. Dokáže to? Nedokáže? Síla Shafferova příběhu netkví ale jen v tom, předvádí i obyčejného "člověka z lidu", s kterým se možná ztotožní i řada diváků, a ten je právě protiváhou sofistikovaného ďábla. A taky za Mozartem přijde a prý: Slož toto a toto. Pro nás. Lidovou záležitost. Ale zadarmo. Nic nemáme.

Je to chvíle volby? Snad. Mozart má před sebou náhle dvě možnosti. Aby se tak řeklo: chudý lid kontra měšec. Ta scéna s chudákem (přijde za Mozartem do divadla) je však koncipována rafinovaněji. Mozart v tu chvíli stojí v divadle se svou ženou, asi jako když na začátku přijel otec, a ta se na mladíka dívá s ním. Ne, není sebemenší pochyby, že se v tu chvíli mohli všichni stát přáteli a byli by zachránění. Možná. Mozart aspoň určitě.

On ale potlačí tuto možnost a volí cestu k měšci a k... Odmrští zkrátka mladého žebráka. Všimněme si nicméně, že to bylo právě pod vlivem jeho ženy, této - původně - dcery Mozartovy bytné… A peníze, peníze... Ano... Matka i dcera chtěly peníze.

3.

Na samém počátku filmu je přitom zobrazen i Mozartův vztah s jinou ženou, se zpěvačkou. Je to vztah vznosnější? Měl s ní zůstat? To je další otázkou. Já myslím, že sotva.

Všimněme si ovšem také, že jde právě o zpěvačku, kterou miluje i Saliery. A právě tento fakt je vlastně i jedním ze spouštěcích momentů příběhu o Salieriho nenávisti, která je tak i velmi pochopitelná, protože velmi lidská.

Geniálním zpravděpodobnění Salieryho nápadu s maskováním je navíc scéna z maškarního plesu, na kterém požádá horší ze skladatelů (ukrytý za škraboškou), aby ho Mozart zparodoval, a vzápětí je Mozartem hrubě uražen. V Salieriho mozku se tehdy začne rodit onen ďábelský plán…

4.

Formanův film byl natáčen v Praze a byl u nás svého času považován za mírně kontroverzní, nelze však nepostřehnout, proč se mohl či musel svým způsobem líbit i právě komunistickým vládcům Československa. Ukazuje, nakolik (snad) Mozarta zničilo nikoli vymezování se vůči otci, ale vůči měšci, ano, měšci podávanému boháčem, zatímco jej přece mohlo – a tak snadno - zachránit i přiklonění se k "muži lidu". Pravda, pravda, ten penězi neplatil. Snad "leda" přátelstvím by mohl...

5.

Až další vrstva filmu ukazuje i to, jak Mozarta (a to nejméně za druhé) zničilo i ono vymezování se vůči otci.

Vůči otci, který syna podvědomě děsil už prostě mravoličností. Mozart s tím bojoval, ale neměl. NEMĚL. To je celé. Zatímco totiž bojoval s otcem, mohlo ho zachránit právě přátelství s chudákem. A tedy vymezování se vůči tomuto muži a tomu za ním... Vymezování se vůči společenskému pokroku, dost možná. A vymezování se i vůči části vlastní generace. Ne nikomu staršímu.

6.

Závěrem téhle úvahy sepsané na počest 25 let existujícího filmu už jenom připomenu jeden známý fakt z režisérova života. Oba jeho rodiče zahynuli v koncentračním táboře. Nikdy je tudíž nepoznal, nemohl ani poznat a nemusel tudíž ani nikdy řešit - sám před sebou - žádný problém podobný tomu Mozartovu. Má-li se vymezovat vůči otci, anebo nemá-li...

Ne, Miloš Forman nikdy nebojoval s otcem, takže ani nikdy nad ním nezvítězil, ani nikdy s ním neprohrál a ani ho nikdy nemusel ignorovat a ani ho nikdy nemusel jakkoli přijímat...

7.

V Amadeovi ovšem zaujme i spousta dalších scén. Tak třeba ta, v níž se kdosi ptá na "typické německé ctnosti", a kde někdo jiný odpoví, že k nim patří i schopnost lásky.

Schopnost lásky je snad typická hlavně pro Italy, ne? pokračuje se, ale právě Mozart protestuje a staví se i za němčinu a za „německé pojetí lásky“. To, co natočil Miloš Forman právě před čtvrtstoletím (a moji spolužáci z vysoké školy chodili do filmu natáčeného na Malé Straně statovat), není v žádném případě jen další biografie dalšího umělce. Ne. Oscary tomu filmu náležejí plným právem...