29.3.2024 | Svátek má Taťána


FILM: Čelisti

26.3.2008

10. února 2008 zemřel Roy Scheider

1.

„Tak už zase dávali Čelisti,“ slyšel jsem onehdy hezkou dámu. „Tak takovýhle filmy já fakt nemusím.“

„A viděla jste to?“ neodpustil jsem si protiúder.

„Ne. A ráda nikdy neuvidím.“

2.

S podobným postojem, řeknu vám, je lépe nezápolit. A přece mne napadá pár slov na Spielbergovu obhajobu, neboť… Neboť nepochybuji, že snímek Jaws se vymyká všem „takovýmhle filmům“ a za posledních třicet let nezestárl. Na rozdíl od všech jeho slabších pokračování a napodobenin.

Už slyším námitky. A souhlasím. V tom díle jde nepokrytě o to nás vyděsit a možná je to i jediný či hlavní plán. Co k tomu říct?

V dětství jsem se na Čelisti bohužel nedostal. Proč ne? „Protože ten žralok prý žere i děti!“ sdělil mi rázně tatínek. A tak mi až spolužák Vašek Chýlek půjčil (aspoň) brožovaný Benchleyho román.

Byl jsem štěstím bez sebe a přelouskal jsem to. Nejvíc mi ve čtrnácti utkvěla krátká erotická scéna, ke které směřuje celá prostřední partie knihy, právě tu ale Steven vyškrtl, což je asi typické. Načež podle zbytku prózy natočil podívanou, jíž se ve svých šestadvaceti letech definitivně proslavil. Tedy když nepočítáme taktéž skvělý Duel (1971), kde už jsme se báli (i v našich kinech) náklaďáku-cisterny (taky vlastně poněkud žraločí).

Ale zpět ze silnic do hlubin moře! Zastrašen vlastními rodiči jsem si dost dlouho myslel, že je onen film opravdu obyčejný, a jistě tedy i prvoplánový krvák, jakých najdu tucty. Pak jsem ho ale shlédl… a ještě několikrát. Změnil jsem názor. A každý, kdo první Čelisti viděl a zhruba ví, co je to filmové umění, dá mi za pravdu. Čelisti se dají opravdu vidět několikrát a není to „blbost“. Čím že to?

Důvodů je víc. A vůbec nikdo již od premiéry (1975) nepochyboval, že to bude vedle Spielbergova režijního mistrovství i hudbou. Je to tak – a ony jednoduché tóny Johna Williamse vskutku navozují mrazení. I děs. Všimněme si však i dalších aspektů, přičemž je k neuvěření, jak nesmírného účinku bylo dosaženo i navzdory tomu, že žralok sám se ve filmu skoro neobjevuje.

Proč ne? Je známo, že všechny tři využívané makety byly chabé, a tak šlo při natáčení mj. o to, je moc neukazovat. Ukázalo se to být výhrou. A Steven Spielberg tak udělal z nouze ctnost. „Chtěl jsem dosáhnout toho, aby se pro diváka stala žralokem už sama voda,“ nechal se dodatečně slyšet, ale uznejme jedno. V podstatě to v Čelistech tak funguje - a nezapomenutelná scéna druhého útěku lidí z vody to dokládá nejvíc, a to i když se vzápětí odhalí, že děsivá žraločí ploutev byla jen žertem dvou chlapců-potápěčů.

A dál? S výjimkou závěru režisér bestii ani nadále téměř neukazuje a nejen to. Zdá se to neuvěřitelné, ale Spielberg takřka nepředvádí ani žádné krvavé řádění. Jistě, jistě. V úvodu vidíme onu koupající se svůdnici. A ji najednou „něco“ zvedne, ona se chytí bóje, oslovuje pána Boha a… Ale nekřičí pak vlastně bolestí, nýbrž „jenom“ hrůzou. A nejenže není vidět žralok, ale nespatříme ani červeň.

A vidíte, přece byla ta scéna ve své době opravdu příšerným startem, který podle mnohých kritiků nenašel obdoby v celém díle sira Alfreda Hitchcocka - se kterým byl tehdy Spielberg oprávněně srovnáván… Vraťme se ale k ději a scénáři, údajně tak masakrálnímu.

Co v něm následuje? Prostá smrt chlapce, ale ta není dokonce ani natočena (v Hollywoodu by to ostatně ani neprošlo) a my vidíme jen jeho loučení s matkou a pak až zkrvavené lehátko a matku tápající po břehu. A posléze ještě tutéž matku v černém, jak udílí facku. Scheiderovi.

Spielberg tu věnuje dlouhý záběr její vyčítající a zoufalé tváři v kontrastu s idiotským starostou, kterému jde jenom o zisky z pláží, ale toť také vše. A dál?

Třetí smrtící scénu lze možná interpretovat jako „boží trest pederastovi“. Od pohledu i od jednání trochu divný chlapík osloví pár chlapců z nedaleké loďky. „Nechcete pomoct?“ Vzápětí je zlikvidován. Ale zase nic nevidíme a natož pak „žralouna“. Spatříme vlastně jen krátký záběr na ke dnu padající nohu. Spielberg opět ušetřil, řekne si cynik.

Film pokračuje… a je nalezena čtvrtá mrtvola - v potopeném vraku. Nicméně právě tato lekací scéna byla dodána do scénáře až dodatečně. I kdyby nebyla navíc, stejně zase vidíme jen strašidelnou hlavu. A vnímáme juknutí, nic víc.

Dál? To je vše.

Tedy když pominu známý závěrečný naturalismus. Na konci „aspoň něco“ prostě muselo být…

3.

Mezi další klady Spielbergova geniálního filmu nominovaného ve čtyřech kategoriích na Oskara náleží i humor:

„Co mám říct dětem?“ ptá se policistova žena před jeho výpravou za žralokem.

„Řekni třeba, že jsem šel na ryby.“

Zábavná je i scéna s rybářem, jehož oddělí neviditelná obluda od břehu i s kusem mola. Jen se štěstím muž doplave zpátky, vydrápe se k příteli a slyšíme toto konstatování: „Už můžeme jít domů.“

Nejsem si úplně jist, ale v originální verzi stojí asi za tou větou ještě i otazník. Oprávněně. Dva až k smrti vyděšení staříci se totiž roztřesení dovolují ryby, jestli… Už mohou.

4.

Zdařile symbolický je i přesah Benchleyho scénáře, jehož spoluautorem je Carl Gottlieb. Drsný lovec žraloků představovaný vynikajícím Robertem Shawem vypráví za noci na palubě o chvílích, za nichž vezl na konci války bombu pro Hirošimu. Jeho loď se bohužel při návratu potopila a během následujícího týdne sežrali žraloci stovky trosečníků. Budoucí lovec přežil jen zázrakem, ale Čelisti, v nichž se s tím pochlubí, nakonec vyzní i v tom fatálním smyslu, že mu ony chřtány stejně byly souzeny.

Finále lze ovšem interpretovat i jinak - a ve chvíli, kdy se starý lovec „zblázní“, ničí vysílačku a ještě užene loď, sledujeme vlastně jeho soukromou válku. Právě během ní se ale ten chlap sám nažene až do chřtánu. Až jako by chtělo jeho podvědomí smýt právě touto obětí vinu za strašlivý atomový výbuch.

Závěrečná část snímku odehrávající se na lodi (de facto je to jediná honička s jednou přestávkou) je mistrný kus filmařiny a více než zdařile se tu zároveň rozvíjí a dovrší vše, co už bylo mezi figurami vztahově rozpracováno na břehu. Charaktery ústřední trojice o sebe - i navzdory vlhku - jiskří a my sledujeme konflikt tvrdého „dělníka moře“ s židovským intelektuálem, který je pak utlumen (či dořešen?) často citovanou i parodovanou scénou, během níž si oba muži ukazují zranění. A předtím? A potom?

Výborně je každopádně vystižen problém s dominancí a submisivitou mezi muži a neunikne nám ani nepřímý odkaz na Bílou velrybu či kapitána Achaba, přičemž další podobnosti – s příběhem Starce a moře - jsou také nasnadě. A pointa?

Hyne dělný muž pronásledovaný vlastními běsy. A policista Scheider? Překoná nejen bázlivost, ale i skutečnou fobii z vody.

A mladý ichtyolog (herec Richard Dreyfuss jako režisérovo alter ego)?

Roztříští v sobě aspoň určitou naivitu (v knize ovšem tato postava hyne).

A on i policista pak společně počnou kopat nohama a plavou a plavou, až se dotknou břehu. A dosáhnou ho právě s koncem titulků.

5.

To je celé, nebylo by však fér ignorovat autora knižní předlohy, jak se v dnešní době zhusta stává. Peter Benchley (1940-2006) zemřel předloni 11. února a byl to vnuk humoristy a reportéra Roberta Benchleyho (1889-1945) a syn méně známého spisovatele Nathaniela Benchleyho. Vystudoval na Harvardu, stal se reportérem deníku Washington Post, redaktorem týdeníku Newsweek a než se šťastně proslavil románem Čelisti (1974, česky poprvé 1977, pádná ukázka ale vyšla už ve 100+1 č. 3/1976), vykonal cestu kolem světa a psal i projevy presidentu Lyndonu Johnsonovi. Následoval jeho šťastný okamžik, Čelisti…. A potom?

S výjimkou pirátského thrilleru Ostrov (1979, česky roku 1994 jako Satanské moře) přizpůsobil se jaksi údělu a další jeho knížky pojednávaly skoro jen o mořských bestiích. Byly to svazky

Hlubina (1976, česky 1994),

Dívka z Cortézova moře (1982),

Bestie (1991, česky 1992) anebo

Bílý žralok (1995, česky 1996). Většinou byly i zfilmovány a Peter Benchley psal dál nejen pro National Geographic či The New York Times, ale namluvil osobně i komentáře k mnoha televizním dokumentům, ve kterých často i vystupoval. Ve třech filmech pro kina natočených podle svých románů taky „hrál“ - a rovněž v Čelistech jsme si jeho vysoké postavy mohli všimnou v malé roli televizního reportéra… V českém překladu jsme se nedlouho před Benchleyho smrtí mohli seznámit i s jeho nebeletristickou publikací Žraloci (Shark Trouble, 2002, česky 2004), kterou krátkým úvodem doprovodil český filmař Steve „Loveček“ Lichtag (nar. 1954), mj. autor snímku Carcharias-Velký bílý.