Coby filmový divák pouze sváteční měl jsem v letním kině na Provodově možnost zhlédnout dva nové české filmy, jejichž bezděčným spojením do jednoho zážitku vyvstala mi otázka, co asi vlastně chce dnes Zdeněk Svěrák – stát ve světle ramp za každou cenu, anebo tvořit skromnou kvalitu, jak se mu to tolik dařilo za starých časů? Zdá se mi, jako by se rozhodl pro to první…

Avšak popořádku: Bestiář festival otevíral; ani jsem nevěděl, kdo je autorem knižního nápadu a scénáře – ke konci filmu mi přesto nicméně blesklo hlavou, že páralovština je v českých zemích nesmrtelná, byť dnes už taková dílka jako by jen parodovala sebe sama. Pak jsem si přečetl, že tím neznámým tvůrcem byla Barbora Nesvadbová, osobnost mi známá především z bulváru - komedie dostala nový rozměr: vysvětlilo se mi, proč jsem se průběhu večera najedenkrát také trápil myšlenkou, co by asi z filmu zbylo, kdyby namísto es Rodena a Vašuta táhly děj takové postavy, jako je málo slaná-nemastná hlavní hrdinka, hovořící navíc cizím, pro ni nepřirozeným hlasem i jazykem. Na druhé straně je dílku nutno přiznat, že co je v nabídce (totiž cosi jako filmový, módní ženský časopis - krásní lidé, sestávající z bohatých, svalnatých mužů, a žen, co se snaží myslet jako ti muži), to se tu i poctivě prodává, v rámci svého nenáročného žánru po umělecké stránce dovedně, odhlédneme-li od té odfláknuté technické. Film je určen k odpočinkovému pokukování a jako takový je solidní – kdo šel na Nesvadbovou, určitě nebyl zklamán.

To bylo v pondělí; v pátek jsme pak se ženou konečně i my zhlédli trhák Vratné lahve, film, který dnes už nelze nevidět. Ten slogan jsem poprvé zaznamenal před lety na stránkách novin: Zdeněk Svěrák tehdy rozepsal stejnojmennou povídku o jakémsi mladém výkupci lahví, filmovému Budařovi ne nepodobném, (snad tam byla i nějaká dívka?), a její dokončení nabídl čtenářům k soutěži. Ti mají námětů, říkal jsem si, když se později proslechlo, že budou dělat film Vratné lahve… - byl jsem po jeho zhlédnutí panu Svěrákovi vděčný, že z těch mých nepoužil naštěstí žádný. Film samotný mi ovšem námětem k zamyšlení zůstává…

Zdeněk Svěrák je dnes už českou ikonou, která přesahuje hranice umělecké sféry. Je jakoby svědomím tohoto národa; lidé ho milují, chtěli by ho za prezidenta, všichni cítí jeho prostou dobrotu, ctí jeho moudrost. Cosi jako Marek Eben – idol dobra. Desítky Svěrákových filmových rolí zůstanou už navždy vtipným, hřejivým, přátelským pohlazením diváka po duši. Zdeněk Svěrák je člověk, jemuž lidé věří; každý jeho nový film je ohromnou společenskou záležitostí a v konečném důsledku dává národu příklad, co je dobré a co zlé – lidé od něj očekávají radu. Takové je dnes poselství Svěrákovy osobnosti.

Jakési poselství je také ve filmu od začátku zřejmé – „jestli v nebi není práce, tak tam nechci.“ Starý muž nevydrží v nečinnosti; doma se mu to nesetkává s pochopením odkvétající, často neurotické, ztrápené manželky – ta však ve filmu graduje až později. Než by pracující důchodce Tkaloun marně rozhazovat perly poznání po nevděčné, drzé třídě, raději odchází (přes krátké, zde i doslova krkolomné dobrodružství s kolem) k okénku do výkupny lahví, kde může nejen s lidmi vesele komunikovat, pomáhat jim a dávat je dohromady, ale i pokukovat po očárkovaných dívčích bříškách, rentgenovat průsvitné sukně - a ztmavovat promaštěné tři fleky na zdi; nastává akční zlom, k okénku přichází kolegyně Ptáčková, co chce také žít: „Každý čtvrtek 16-20 hod. sama doma.“

„Měl jsem takový nápad, a už ho nemám,“ – Tkalounovi se vzrušení z erotických fantazií rozplývá jak splasklý balónek, sotva ulehne po manželčině boku. „Ty tady se mnou nechceš bejt,“ posteskla si jednou - film je zároveň dramatem dvou starých lidí, kteří nejsou schopni žít pospolu sami, když už by mohli. „Celej život si kupuješ knížky, a kdy je chceš číst… ?“ - pan učitel ale doma s paní učitelkou nevydrží. Prchá mezi lidi, za prací, řečí, voyeurstvím a – zpackanou nevěrou. Aby byl scénář vyvážený, i zklamaná manželka prožije flirt se zamilovaným radním Hundertwasserem, co se ale jmenuje jinak - Tkaloun konečně také může nadávat, ale vlastně jako by mu to bylo jedno: jeho žena je pro něj „slušný bezvětří“, jak to po ní má i podivínská, chlapem opuštěná dcera. Nudí se s ní. Má šediny a při pití piva se jí dělají vousy. „Co ty ke mně cítíš, kromě odporu?“ ptala se ho jednou…

Film je lepší ve svojí první polovině, protože to je ještě ten starý dobrý, nejistý, hodný Zdeněk Svěrák. V momentě, kdy vyklepaný zvoní u dveří kolegyně Ptáčkové ve středu namísto ve čtvrtek, nastává zlevnění, výprodej starých cizích nápadů (záletného návštěvníka, který s potenciální milenkou zastihne doma i manžela, herecky kdysi lépe ztvárnil Vladimír Menšík), jakési zploštění Tkalounovy postavy, kdy někdejší herecký představitel Největšího Čecha představuje už jen malého českého čecha se vším všudy. Ale tak to přece v životě chodí – obecenstvo zatleskalo...

Drobný odkaz na Kolju, který se tu jen mihne, je symbolický – tvůrci opět zhotovili film jak pro Hollywood. Je na prodej, a tak se prodává. Je také precizně zrežírován, s dovedným důrazem na detail. Záře reflektorů při někdejším přebírání Oskara oslepila však otce a syna Svěrákovy zřejmě natolik, že tímto způsobem tvoří i nadále, nedbalí moudrosti Herakleitovy o tom, jak dvakrát do téže řeky nevstoupíš - kdeže zůstala stará dobrá Obecná škola! Jak film graduje do stále silnějšího, vykonstruovanějšího, akčnějšího patosu, tak se v něm postupně bezradně ztrácí Svěrák-herec; nastupují zato nejlepší výkony jeho kolegů.

Pavel Landovský zde - po jeho tradiční terminologii - „bič z hovna upletl“, když z maličké roličky rozehrál kvalitní koncert o několika dějstvích. Miroslav Táborský nezklamal a nápad s umístěním obrazu jeho nabubřelé tváře vedle té Klausovy je geniální. I Jan Budař, pro něhož byl Tkalounův milostný pád naopak šťastným vyvrcholením v posteli Ptáčkové, se opět ukázal jako Pan herec, který nápaditě využije každou vteřinu, kdy je na plátně. Přesně dokonalý Jan Macháček obohatil panoptikum svých silných postav o nový, seriózně usedlý, ještě mužnější rozměr.

Je Škoda, že účasti Taťány Wilhelmové na projektu, zde coby náležitě zéloticky prdlé dcery Tkalounovy, nevyužil scénárista více, zejména když už ji v závěrečné scéně posílá ke kulisám, namísto aby ji nechal ještě na plátně hysterčit souběžně s Danielou Kolářovou, která mistrně v balóně završila asi nejlepší herecký výkon, jaký je ve Vratných lahvích k vidění. Její protivná ženská starostlivost, pod níž ale prosvítá právě ona kýžená láska, tu není samoúčelná – božsky trpělivý Tkaloun tu naposled ukáže svoji zásadovou dobrotu, nostalgické srdce i akční mužnost – a balón opět z vodní hladiny stoupá; tady graduje i hudba, jejíž skrytá, úsporná dokonalost svědčí o dobré práci Ondřeje Soukupa. Všechna srdce divoce buší, všichni jsou zachráněni, manželé udobřeni, dvě svatby, „ještě tu můžeme chvíli bejt.“

„Pro trochu lásky šel bych světa kraj,“ citoval žákům Tkaloun na začátku filmu Vrchlického, než se neudržel a vymačkal tomu nejdrzejšímu houbu na hlavu – jako by tím předznamenal, že s tou láskou sám bude mít ve filmu potíže. Je osobností příliš schizofrenickou, aby dokázal mít nějakou vlastní, plnohodnotnou životní filosofii, kromě prostého úniku k práci. Spíš než po citech jde po pocitech - svoji ženu chytne za ruku jen když něco provede, v rozhodujících chvílích jí uhýbá pohledem, drobně lže, je sobecký. Bláznivý stařík se zuřivě žene za chimérou vlastního mládí, a ona mu jen připomíná jeho stáří – i o tom film je. Nadržený Tkaloun, psychicky závislý na svých vilných erotických představách, se slepě vrhá do nových a nových dobrodružství, jak mu to ve scénáři Svěrák nařídil - a Jára Cimrman se v hrobě obrací… „Jsem vítací typ,“ hájí se Tkaloun; své hříchy vyrovnává dobrými skutky a jistě není zlý - nemá však takových všetečných dědků nakonec každý plné zuby?

Filmový festival na Provodově skončil. Viděli jsme tam vlastně bestiáře dva: jeden originální, druhý plagiát. V obou je dráždivý pach lidské kůže, ale zatímco v tom prvním voní mladá a svěží, ve druhém už ji kroutí vrásky stáří – nechce se s tím však smířit. Používá tedy alespoň stejný deodorant. Výsledek je rozpačitý - Vratné lahve mají snad přinášet další svěrákovské poselství, ale namísto toho nabízejí jen povrchní zábavu, v níž je snad lepší ani žádné poselství nehledat. Budeme se tedy už muset ke Zdeňku Svěrákovi vracet jen v tom zažloutlému Járovi Cimrmanovi, anebo natočí konečně zase něco hodnotného?