Alkohol, konverzace na „ženská“ témata, pomilování… Zde však veškerá podobnost mezi dánsko-polským filmem Ida a českým filmem Zakázané uvolnění končí!

„A dál? … A potom?“ reaguje dívka Ida na plány mladíka, že se vezmou, usadí a založí rodinu… Nedávno totiž spatřila ostatky svých blízkých – čerstvě vyhrabané v lese. Polští sedláci, kteří za války židovskou rodinu nějakou dobu s nemalým rizikem ukrývali, ji posléze z opatrnosti zlikvidovali. Až na malou Idu, kterou svěřili řádovým sestrám…

Děj filmu režiséra Pawla Pawlikovského, situovaný do Polska 60. let 20. století, je prostý: na výzvu představené navštíví novicka před definitivním složením klášterních slibů svou jedinou žijící příbuznou (tetu), obávanou prokurátorku zvanou „rudá Wanda“. Spolu se vydávají za rodinnými kořeny. Po Wandině sebevraždě (pro úplnost uveďme, že Wanda v jednu chvíli projeví přání sehnat rabína pro řádné pohřbení vykopaných ostatků) má divák obavy, že si Ida sáhne na život též. Leč vyznění snímku – aniž bych prozrazoval detaily – chápu tak, že náboženská (zde hlavně katolická) tradice dává životu smysl i tam, kde obecné dějiny jako by mu smysl upíraly…

Zakázané uvolnění trpí strnulostí, toporností, bezobsažností. Ida představuje iniciační severskou „road movie“. Zakázané uvolnění hýří barvami (až to zavání kýčem), Ida je stroze černobílá (takže může více pracovat divákova fantazie). Zakázané uvolnění křečovitě „hláškuje“, Ida jako by (v postavě alkoholičky Wandy) jemně připomínala polemickou (protimarxovskou) „hlášku“ teologa Hanse Künga z roku 1980: „Revoluce je opium lidstva.“

Alkohol, konverzace na „ženská“ témata, pomilování – a víra. Ta v dánsko-polském filmu Ida přebíjí vše!