Občas mám pocit, že mi to chybí. Co? Hraní. Třeba jsem se minul povoláním a měl jsem být herec? Z omylu by mě vyvedl, já to vím, i jen krátký pobyt na kterémkoli jevišti.

Ale je fakt, že příležitostně moderuji. S tím pocitem, že nám chybí hraní, je to častý omyl, protože většinou přece nechceme být někým jiným a to je nejčastější herecký chleba: jsou nuceni odříkávat a učit se role.

Ani na autorského herce však nejsem dělaný, a kdybych byl, už bych podobnou kariéru rozjel před třiceti lety, což se naprosto nestalo, ale mám jednoho oblíbence a div ne vzor, což je moderátor Aleš Háma (*1973 v Karlových Varech). To je muž, u kterého mám pocit, že ho zcela chápu a je mi malinko podobný, neboť měl podobné bariéry a limity. Neříkám, že jsem tak schopný, to zdaleka ne, ale je to člověk kategorie, kdy potřebujete exhibovat, ale jen trochu, a neprahnete si měnit kůže postav jako hádě.

Geniální herci zůstávají sebou ve všech postavách a obsadí-li je proti typu, „furt sou to voni,“ jak by řekl Švejk. Miloš Kopecký to uměl, ale taky se mi zdá, že když mu jednou ušili roli na tělo (Já už budu hodný, dědečku), teprve zazářil totálně. Tam hraje sám sebe.

Do další a jiné skupiny řadím „přirozené charismatiky“. Co tím chápu? Jsou to lidé, kteří mají osobní kouzlo, s kterým se narodili, a nejprve třeba nebylo tak nápadné, ale kolem Kristových let vyvřelo. K tomu mají většinou nějakou drobnou vadu, která je stimuluje, a to je takřka všecko. Potkáváte podobné typy každou chvíli, a kdybych byl režisér, tak bych je oslovoval. Na ulici. Došlo by na zkoušky a ukázalo by se, že dotyčný, ano, možná vypadá jako Al Pacino, o to nic, ale před kamerou a na jevišti je bohužel nemehlo a apatie sama. Má snad smysl s někým podobným herectví aspoň cvičit? Někdy.

Oproti tomu Vlastimil Hašek (dejme tomu) byl typ herce, se kterým nic nacvičovat nemuseli. Možná měl někdy trochu problém s učením se textů, ale lidé jej brali tak jako tak, a měl, já to aspoň podobně cítím, nepřekonatelné kouzlo osobnosti. I ty brejle mu jenom pomáhaly a to, že byl v soukromí cholerik a rád se napil, jsou klepy a nemá smysl tohle zveličovat. Jednou jsem Haška potkal v Klatovech na náměstí, asi měl někde poblíž chalupu, a já ho jenom pozdravil a říkal jsem si: „Tak tenhle muž by musel mezi herce spadnout, i kdyby tam stokrát nechtěl. To bylo dáno.“ Oproti tomu Miloše Kopeckého, kdybych neznal z televize, bych na ulici stokrát minul; a to vím taky jistě. Ale jako Alfons Karásek, a když nadskakuje Prahou a zpívá „vás, ženy, mám tak rád“, je nezapomenutelný.

Potom je určitý typ takzvaně autorských herců, kteří jsou vždycky jeden z milionu a kdybyste po nich chtěli, aby odehráli part v jakékoli klasické veselohře, selžou. Felix Holzmann (1921-2002) vytvořil určitý typ osobnosti, který zpola vycházel z jeho lidské podstaty (i když jinak i smutné), a dával si až nekonečnou práci s literárním pilováním scének. Scénky dopiloval a začal předvádět a většinou ještě s někým do páru a některé skutečně dotáhl do totální dokonalosti. Teprve pak šel s nimi do rozhlasu a následně do televize, pokud ho tam vůbec pustili, a znám lidi, kteří jeho humorem pohrdali, ale ani oni to nikdy nevydrželi a vždycky se začali smát. Není úniku. Holzmann stojí na hřbitově, hraje hrobníka a jistěže má dodnes imitátory, ale původní šarže je unikát. Byl to Ivan Mládek (*1942), kdo ho jako snad jediný obsadil do relativně normálního filmu, avšak radši Felixe hned na začátku této parodie na Deset malých černoušků „zavraždili“, protože kdyby tam byl déle, už by se to octlo nad jeho síly a unudil by se k smrti.

Na úplně opačné straně hereckého spektra chodí frajeři jako Vladimír Hrubý (*1924). Už asi ani nevíte, kdo to byl, co? Letos v létě to bude čtyřicet let, co zemřel, a když jste potřebovali chlapa, co představuje člena pražské galerky, on byl na to ideální typ. Naprosto. Fakticky hrál sám sebe, a to i když vždycky odříkal, co mu napsali, a byl pořád stejný a vždycky perfektní.

Lubomír Lipský (1923-2015) byl taky výborný a talentovaný herec, ale sporu nebude, že měl štěstí na bratra-režiséra, který ho mimo jiné obsadil do - Saudkem (1935-2015) částečně kreslené - parodie na komiksy Čtyři vraždy stačí, drahoušku. Lipský hraje pedagoga jménem Georg Camel, který je proti vlastní vůli obdivován jako mnohonásobný vrah. Scénář napsali Miloš Macourek a právě Ondřej Lipský dle románu chorvatského novináře Nenada Brixiho (1924-1984) a původně to mělo přijít do kin (premiéra proběhla před pětapadesáti lety 17. července 1971) pod názvem Mrtví zvoňte třikrát, přičemž písničku s textem Pavla Kopty Jen jednou bylo včera zde zpívá šansoniérka Eva Olmerová (1934-1993).

Lipský hraje nejušlápnutějšího stydlína, jakého si představíte, ale pod vlivem šílených událostí, jako ze Chicaga třicátých let, „dorůstá“ do chlapa, kterému říkají Springtownský leopard anebo Springtownská bestie. Mám vždy pocit, že se tady museli inspirovat především starým americkým televizním seriálem Batman ze šedesátých let a všimněte si podobné pestrosti a barev při ztvárňování bizarních gangsterských typů. Ale inspiračních zdrojů byla spousta. Jan Přeučil (*1937) zosobnil Lipského protipól alias mužného kreslíře komiksů Henryho… a co se týče dam, zezačátku nebere Camela vůbec jako konkurenci. Názor změní a… nakonec pronáší svým typickým témbrem celkem nezapomenutelnou větu: „Honí ho policie… a on si klidně přijde do baru.“

Robert Vrchota (1920-1993) zase představuje ředitele školy a zprvu musí konstatovat, že nemá Camel u žáčků autoritu. Masový vrah Camel „samozřejmě“ autoritu u děcek získá, a to i poté, co perfektně převypráví do komiksu Macbetha. „Ale je to stejně smutné, že pedagoga z tebe udělala až šibenice,“ konstatuje Vrchota ve finále a Macourek se odmítá obírat námitkou, že by „sprostého podezřelého“ přece učit nenechali. Zde klidně učí a paralelně chrání své město Micago, a to natolik schopně, až František Filipovský v roli detektiva Sheridana prohlásí: „Navrhnu, aby byla zrušena policie.“

Pobavující figuru komisaře Brookse vytořil ve filmu Jan Libíček (1931-1974), a když Lipský ve finále otevře ty poslední osudné dveře a opět vypadne mrtvola, Libíček s nezapomenutelnou úctou zašeptá: „Devatenáctej.“ O několik let později, kdy se plně rozběhla normalizace, už by tento film nenatočili, i když je ve všech érách stejně jasné, že tu jde o tuhou nadsázku, na kterou buď přistoupíme anebo řveme. A nadsázkou je i zvrácená, ale filmem přesto proklamovaná myšlenka, že je přece fuk, zda jste detektiv anebo vrah, protože podstatné je „nebýt obyčejný“.

Nikde jsem to nenašel, ale osobně se domnívám, že na konci hraje jednoho z vrahů sám kreslíř Kája Saudek. Každopádně se ve filmu objeví jeho žena Johana. Opakovaně se taky setkávám s tvrzením, že tady hraje Přeučilovu přítelkyni Libuška Šafránková, a dlouho jsem si to myslel, ale jde o nesmírně sympatickou herečku Kateřinu Frýbovou (*1949).

Marie Rosůlková (1901-1993) dostala jako Camelova bytná Harringtonová životní roli, ale opět musíte přistoupit na jistou abstrakci, abyste její šarži věřili. Například si všimněte, že Lipský má hned úvodem v posteli chlapa, přičemž bytná nepozná, že byl zavražděn, a domnívá se, že s ním Camel provozuje sex. Ale následně už ten trapas absolutně není rozvíjen a vysvětlit se to dá jen tím, že to byla opravdu totálně tolerantní bytná, která na podobné „záležitosti“ ve vteřině zapomínala, avšak mýdlo vám nadále nosila na každé zavolání.

Lipský pak ještě natočil spoustu povedených komedií, ale tuto nebylo možné překonat a Saudkem nakreslený Lubomír Lipský je dnes dokonce na obálce tlusté Saudkovy monografie. Tento herec samozřejmě baví třeba i ve filmu Šest medvědů s Cibulkou, ke má minimálně sedmiroli, ale dotyčná komedie už krapet trpí tím, že je příliš přehnaná a věřit jí tudíž svedou spíš mrňata. Co se děje v Medvědech ve škole mě, ano, dodnes rozesměje, ale vteřinu po vteřině se jedná o nereálné absurdity a dokonce dochází k zajímavému efektu, že film ukazuje celou přehršli událostí tím způsobem, jako by se do pouhé minuty času mohla směstnat, řekněme, hodina. Miloš Macourek (1926-2002), od jehož narození uběhne letos už sto let, přepsal později scénář do knížky a taky v ní je tahle přebornická manipulace s časem patrná a výslednice se zdá tudíž divná až neuvěřitelná.

Závěrem něco k Luďku Sobotovi (*1943). Je to výborný herec a skutečně se hodně vymyká všemu jinak vídanému. Když mu dali pevný scénář a nutili ho, aby jej dodržoval, což jsou třeba případy filmů Vondráčkovo pozdní odpoledne a Srdečný pozdrav ze Zeměkoule, tak Sobota velmi klidně, ale až překvapivě nadehrává a deklamuje. Osobně mi to vůbec nevadí, o to nic, ale sporu není, že tady předvádí lidi, kteří tímto nešikovným způsobem hrají už ve svém vlastním životě. Luděk Sobota je dokonce v Obci spisovatelů České republiky a vydal možná pět, možná šest knížek, ale někdy narazila jeho (občasná) snaha fixovat své nejlepší monology a opakovaně s nimi vystupovat. Jsem generace, která Sobotův příchod do televize zažila asi ve věku osmi let, a zůstávám jeho fandou, ale některé spolužačky mi po letech řekly: „Taky už se divíš, že jsme se tomu smáli?“ „Nedivím se,“ reagoval jsem, ale je pravda, že jeho improvizace nebyly pokaždé geniální, zatímco třeba promluvy Jiřího Wimmera (1943-2001) fungují vždycky. To je dobrý příklad velikána, kterému nejpodstatnější role nedokázal nikdo nikdy načrtnout, což je škoda; a teprve ve chvíli, kdy navštívíme aspoň pár podobných hereckých es, jako jsem to teď udělal, si zdravě uvědomíme vlastní hereckou prťavost a odložíme ambice. Dobré herectví se nejspíš nedá naučit!

4 vraždy stačí drahoušku mix - YouTube