Jak mocná jsou zrcadla! Dokáží zasáhnout do lidského života od nepaměti. Denně se díváme bezděčně do zrcadlících ploch. Jseš za zenitem, šeptá zrcadlo a ukáže na rostoucí panděro stárnoucímu elegánu. Jseš zbytečně skromná, má paní, šeptá jiné zrcadlo a napomíná: narovnej se a nestyď se, pokleslé prsy, ach ano, ale tvůj půvab je tady pořád, hleďme, olízla sis rty a usmíváš se, dobře, jen tak dál. Ó, jak synáček vyrostl, diví se veliké zrcadlo v předsíni: z miminka študentík, dávno jste nestáli před zrcadlem, ovšem, přidrzlý výraz, pár uhříků na čele, v očích pubertální vzdor... Přitáhnout uzdu a slíbit honem něco : zmrzlinu, míč, kolečkové brusle, do počítače novou hru.
Nechte zrcadla pracovat: měří vzdálenosti, určují úhly, zapálí dřevěné galéry římských nájezdníků pod Syrakusami, pozorují z hloubky moře torpédovaný křižník, soustředí sluneční žár na tyglík s kovovou vsádkou daleko v pyrenejském údolí Odeillo.
Zrcadlo může spustit děj dramatu - viz Sněhurku. Ani nemuselo mluvit, jen porovnalo čarodějnou královnu s nevinnou tváří zámecké služtičky. Nebýt Prófy a jeho druhů, dopadlo by to tragicky.
Zrcadlení může i zradit. Falešný odraz nad horkým saharským obzorem trápí opuštěnce, žíznícího v písečných dunách. Marné naděje! K tajnému zrcadlení dochází i v našich snech; pozorujeme známé tváře, někdy znetvořené křivým odrazem vlastního svědomí, sníme o domech, pavoucích, kočkách a krajinách. I v děloze u maminky se může snít, v té tajuplné lázni z plodové vody. A znovu a znovu se našemu spáči zdá, jak padá a padá z dětské postýlky a nikdy se mu nic nestane.
Za úsvitu se vymaníme z toho zrcadlového bludiště. Hledíme s překvapením na zrcadlo v koupelně, na zrcátko při holení, na zrcadélko z kabelky. Skutečný den nastává. Vážím si nového dne. Pozor, nepatrná změna, podivné hnutí v lebce a zůstanu uvězněn v tom bludišti. Jako Émile Fabre, ředitel pařížské Comédie-Française, který ke konci svého života si myslel, že skutečný svět je pouze v zrcadlech; všechno ostatní považoval za odraz.