Byl jsem státním úředníkem. Byl jím i můj otec a dědeček. Máme to v rodě. Vždycky jsme byli loajálními státními úředníky. Chyba? Snad ne. Státní úředník, jsem přesvědčen, má být loajální. Posláním státního úředníka není pořádat revoluce. Posláním státního úředníka je úkol, který mu byl svěřen, řádně vyúřadovat. To znamená vyúřadovat podle předpisů v tom okamžiku platných. Tečka. To je všechno. Od státního úředníka očekávat, nebo snad dokonce vyžadovat cosi jiného, je nedorozumění.

Jako právník jsem pracoval dvaatřicet let v právním odboru Patentního úřadu, posledních osm let jako jeho vedoucí. Zabývali jsme se pouze právní stránkou věci; na technické otázky byl úřad dostatečně vybaven skvělými specialisty z nejrůznějších vědeckých a technických oborů.

Jednání před úřadem bylo dvouinstanční. Pokud někdo nebyl s rozhodnutím úřadu spokojen, mohl se obrátit s žádostí o přezkoumání k prezidentovi úřadu, on byl tou druhou instancí. Měl k tomu účelu zřízenou komisi, která o svých závěrech hlasovala. Výsledek hlasování, pokud se pamatuji vždy jednomyslného, byl zapsán v protokolu. Osm let jsem byl členem této komise.

Kromě vyložených pomatenců, které se většinou podařilo rychle identifikovat, patřili ke stěžovatelům často vynálezci perpetua mobile. Bývali to kupodivu mnohdy velmi erudovaní lidé. Věděli, že s přihláškou vynálezu perpetua mobile uspět nemohou, a tak svá řešení zamotávali do složitých vzorců, rovnic, schémat, komplikovaných zapojení a podobně, ale když naši znalci tuhle jejich změť rozmotali, vyšlo najevo, že jde zase o perpetuum mobile. Říkalo se těm nešťastníkům perpeťáci.

Zas jednou zasedala naše komise a na programu byl také jeden perpeťák. Kolega doktor M., výtečný fyzik, mimochodem autor velmi oceňované středoškolské učebnice fyziky, měl v té věci jasno, takže byl předvolán stěžovatel. Nesouhlasil s tím, že přihláška jeho vynálezu byla zamítnuta. Starší člověk, tak k sedmdesátce.

Doktor M. přednesl svůj rozklad. Fyzika nepatřila k mým oblíbeným předmětům už na gymnáziu, takže jsem jeho složitou argumentaci vůbec neposlouchal. Chtěl jsem spíš sledovat reakce onoho starého perpeťáka - a v tom jsem se zarazil. Nebo spíš vyděsil. Strašně vyděsil. Tu tvář jsem přece znal! Z obrázku, ale zcela neomylně! Musel to být on! Nebo snad jeho duch?

„Takže to shrneme, pane inženýre,“ ujal se slova prezident úřadu, předsedající stížnostní komisi. „Jak jste slyšel, přihlášku vynálezu musíme zamítnout. Vaše řešení totiž odporuje fyzikálním zákonům.“

„Ale to já přece vím,“ pravil mírně onen duch, stařík s pronikavým, ale přesto laskavým pohledem posazeným pod nádherně rozevlátou bílou hřívou. „Já samozřejmě vím, že jsem v rozporu s fyzikálními zákony dnes platnými. Ale co má být?“

Byl odeslán do předpokoje. A my měli hlasovat.

Přiznávám, že jsem se, omráčený jakousi posvátnou hrůzou, vůbec poprvé za ta léta ve funkci, zdržel hlasování. Já, jinak vždycky loajální. Ale nemohl jsem jinak. Nechtěl jsem, aby někdy mé děti nebo mí vnuci vyčetli z protokolu o hlasování, že jsem potkal ducha Alberta Einsteina a - - nevšiml si. Ne, to jsem nechtěl připustit, za žádnou cenu.

Krátce poté jsem odešel do výslužby.