Poopravím. Nikoli zpátky na stromy, nýbrž zpátky do dvojrozměrné dimenze, takové je poselství hlásané prestižním webovým periodikem Time Techland. Trojrozměrný obraz nazývá bublinou, která už naprosto praskla. Naposledy se skepticky vyjádřil k trojrozměrnému zobrazení Satoru Iwata, prezident světově významného výrobce herních konzolí Nintendo: "Lidé jsou už takoví, že efekt překvapení se brzy omrzí, a tak se stalo, že plastický obraz už nikoho nevzrušuje." Nicméně, jedno Nintendo poprask nedělá. Time upozorňuje, že v roce 2011 bylo natočeno o 19 trojrozměrných filmů víc než v předchozím roce, ovšem tržby ve Spojených státech klesly o osmnáct procent. A to je 400 milionů dolarů. V prosinci 2009 utržila 3D verze film Avatar 83 procent objemu tržeb. Letošní nejúspěšnější 3D verze byla filmu Avenger, zhruba 50 procent tržeb. Pokud jde o 3D televizory, jejich výroba nadále roste, nicméně podle výzkumů jen 14 procent potenciálních zákazníků pokládá 3D za něco, "co musím mít".

Když se řekne A, musí se říci B. Průzkumy ukázaly, že lidem na 3D vadí nutnost nosit polarizační brýle. Na trhu jsou už 3D zařízení, která brýle nepotřebují, ale zájem o ně není tak velký, jak se čekalo.

Toto zjištění mi dává jakousi pochmurnou satisfakci. Patřím ke generaci filmových diváků, která zažila přechod od černobílého k barevnému filmu, pak přišel barevný film širokoúhlý a v další fázi se k širokoúhlému velkoformátovému obrazu připojil stereozvuk. Každá ta technická změna měla dopad na filmovou řeč. Umocnila účinnost filmového sdělení. Film nám jde inovaci od inovace víc pod kůži a je to jistě jev pozitivní. Jenom ten přechod na 3D jsem nebyl schopný vnímat pozitivně a pochmurná satisfakce plyne z vědomí, že to není můj osobní konzervativismus, ale obecnější trend. Je to opravdu jenom těmi brýlemi?Osobně dávám jednoznačně přednost 2D verzi, nicméně z klinického zájmu jsem už pár 3D snímků taky zhlédl. Brýle mi na tom vadí ze všeho nejmíň, jsem brýlovec a na brýle jsem si zvykl už dáno. Ale zdá se mi, že ta plastičnost filmovou řeč spíš kazí, než aby ji umocňovala. Jde o obraz. Dvojrozměrný obraz má svoje prastaré zásady odvozené od malířského umění. Existuje sto a jeden trik a postup, jak vyvolat iluzi prostoru, jak členit scénu, jak zvýrazňovat to a potlačovat ono. Jsou to často i optické klamy, využívající percepční nedokonalost lidského zraku. No a pak přijde stereo a 3D a kouzlo je zlomeno, všechno je vulgárně naservírováno, žádné čarování s obrazem se nekoná.

Možná ale, že jde o předčasný pohřeb. Už když jsem poprvé viděl IMAX, tedy naprosto a unikátně 3D představení, říkal jsem si, že pro skutečné 3D bude nutno zcela jinak filmy kamerovat a hrát a režírovat – a bude nutno jinak psát scénáře. Pokud jde o film, chyba je možná v tom, že existují souběžné verze filmu, místo aby byly dvě naprosto jiné verze téhož filmového příběhu. Třeba i s různým koncem. Nakonec to ale všechno může dopadnout jinak. Že prý to vyhraje internet. Ve filmu, jako vlastně všude.

LN, 16.7.2012