Neviditelný pes

FEJETON: Zlato - blahobyt a prokletí

12.3.2009

Do zlaté Prahy se vypravili v tisícileté historii města mnozí. Někteří zváni - Sasové například, někteří se pozvali sami - třeba Švédové. Nelze opomenout c.k. Rakušany, říšské Němce, sovětské Rusy, nepřehlédnutelné Vietnamce - a to jsem přeskočil mnoho jiných.

Teď přitáhli do Nejvyššího purkrabství Pražského hradu Inkové. Aby nedošlo k nedorozumění - duchové Inků. Chtěli nás přesvědčit, že skutečně existují podnes, zakleti do něčeho, co trvá, co nepodléhá zubu času ani atmosférické nebo půdní korozi. Na výstavě "Tisíc let zlata Inků" leží ve skleněných vitrinách jejich věci zhotovené ze zlata. Ptáte se, jaké věci, jaké předměty? Některé by se snadno užívaly i dnes: pohárky, kalíšky, všelijaké chňapky a pinzety - sloužily prý inckým fešákům na vytrhávání vousů, chlupů a řas. Zanechali tu zlaté talíře a mísy - dobře umyté od stop krve po neblahých obětech bohům. Taky zahlédnete kabelku ze zlatého plechu, která sloužila k uschování listů koky v množství asi ne právě malém. A šperky, ozdoby, amulety, masky, záhadné tyčinky, přilba upletená z pozlacených provázků, tajuplné figurky šelem, číše s reliéfem ropuchy...

Pro "kay pacha" - svět lidí - byly zlatnické produkty symbolem bohatství, nadřazenosti, mocenského postavení. Zlatonosných písků v peruánských řekách nacházeli Inkové dost a dost. Když se na jejich území objevil Francisco Pizzaro se svými žoldáky a mnichy, tavení, odlévání a tepání zlata byly technologické postupy Inkům známé už po staletí. To ostatní vyprávění - o centralistické moci Syna Slunce, o státním monopolu na obchodování, o dokonalých daňových přiznáních v uzlových šifrách, o státních sýpkách, využívaných v dobách hrozícího hladomoru, o vzývání bohů z Hanan Pacha - nadsvěta, klenoucího se nad zemí, skrytého ve vodách jezer a v útrobách sopek - to vše a ještě mnoho dalšího výstava svému návštěvníkovi sdělí slovem i písmem.

Z výstavy jsem odcházel po Starých zámeckých schodech v pozdním odpoledni. Zlatá Praha začínala zářit stovkami světel. Míjel jsem turisty a zvědavě naslouchal útržkovitým hovorům : snadno rozpoznáte němčinu od japonštiny, angličtinu od italštiny, ruštinu od španělštiny... Studenti, penzisti, rodina s dětmi, parta rozesmátých děvčat, prodavač s obrázky Karlova mostu... Dva mladíci, ruku v ruce, osamělá dáma v černém, dlouhém kabátu... Průvodce s barevnou vlajčičkou nad hlavou a štěbetající stonožka turistek za ním... Ne, nešel jsem se schodů ve zlatém opojení, nevzpomínal jsem na zlaté časy. Nelitoval jsem, že jsem nepotkal princeznu se zlatou hvězdou na čele, a že nikdy jsem neslyšel ani jednu árii z Rýnského zlata od Richarda Wagnera. Vím, že zlatá mládež se vidí ve zlatém teleti, a proto nikdy nespatří tři zlaté vlasy děda Vševěda... Slepici, která kdáká, že snáší zlatá vejce, nevěřím. Za těch sedm tisíc let, co je zlato lidem známo, si vysloužilo špatnou pověst. Ano, máte pravdu, je cenné, je nenahraditelné. Někteří alchymisté to mysleli s tou transmutací dobře. Ale není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu... Zlato! Jen si vzpomeňte, jak dopadl na Moravském poli Přemysl Otakar Druhý, král železný a zlatý... Nebo ten paličák Jan Roháč z Dubé - nakonec oběšen na zlatém řetěze... Není všechno zlato, co se třpytí. Sůl nad zlato!

(Výstava "Prokletí zlata" z exponátů peruánských sbírek bude prý prodloužena do 17. října 2009.)

© Petr Kersch, Děčín, březen 2009



zpět na článek