Zapomnětlivost není zrovna dobrá, když si nemůžete vzpomenout, zda poslední tramvaj dvojka jede z centra Ostravy do Zábřehu ve 23.30 hodin nebo ve 23.59 hodin. Taková zapomnětlivost pak stojí 250 korun za taxík.

Ale mohou být i druhy zapomnětlivosti veskrze přínosné. Třeba u literatury.

Po několika letech jsem vzal do ruky oblíbené Spolčení hlupců Kennedyho Toola, inspirovalo mě k tomu představení brněnského HA Divadla u Bezručů v Ostravě. Musel jsem prostě tu inscenační zkratku a scenáristovu licenci porovnat s originálem. Pro čtenáře s dobrou pamětí by to byla celkem nuda. Vše by vlastně znal. To já, zapomnětlivec, si po nějakých deseti letech užíval zcela nové knížky! Úplně jsem zapomněl, jak Ignácius Reilly ukazuje jedné z postav (nemohu si vzpomenout, které), na kolik způsobů se dá použít jeho famózní zelená ušanka – třeba jako šála a podobně. Také na některé nuance potřeštěnosti Ignáciovy někdejší spolužačky a profesionální buřičky Myrny Minkoffové jsem pozapomněl, takže pro mě byly objevem. A to nemám na mysli, že s každou novou četbou opravdu kvalitní literatury objevujete nové souvislosti a nuance, to je přirozené. Mám prostě na mysli fakta, jejich pozapomínání.

Užitečným také může být zapůjčení oblíbené knihy známému, známé, o nichž tušíte, že jsou naladěni na podobnou vlnu. Ti vám také odhalí leccos, co jste dosud netušili. Třeba já si dlouho myslil, že Ignácius se za až donkichotskou vlastní postavu tak trochu skrývá před nepřízní světa, a myslil jsem, že jeden můj známý, jenž Spolčení také oblibuje, se občas do Ignácia stylizuje, aby více prohlédl své okolí a také aby se chránil a postavou onoho ňoumy a ulevil si od tíhy světa, pobavil sebe i okolí, pravda, na svůj účet. Ovšem poté, co jsem Spolčení hlupců půjčil jedné kolegyni, jsem seznal svůj omyl. „Ten váš kamarád se nemohl do skutečného Ignácia se vším všudy tak nějak humorně ukrýt, neboť Ignácius sám sebe i se svými obskurními podivnostmi bere smrtelně vážně, tím by narušil základní charakteristiku postavy,“ otevřela mi nový obzor Reillyho postavy čtenářka – a měla pravdu. Ignácius, jednaje i sebepitoreskněji, koná ve zcela vážném úmyslu a sám sebe pojímá velmi, velmi vážně. Proto je dobré knihy občas půjčovat známým, otevřou vám v nich nové světy.

U jednoho mého známého, jenž se mi k podobné čtenářské zapomnětlivosti přiznal, nabyly tyhle projevy už takových dimenzí, že vlastně stačí rok dva – a čte zase zcela novou knihu, byť ji má už pětkrát přelouskanou. „Už nové knihy vůbec nekupuji. Stejně vše dobré už vyšlo, a já si vystačím se svou vcelku malou knihovničkou. Vždyť tam mám vlastně pořád samé nové nepřečtené knihy!“ svěřil se mi přítel, radostně mávaje Minutovými groteskami Istvána Õrkényho. „Zapomněl jsem dokonce i tu povídku, kde autor nic nenapsal – a pouze tam napsal, že nic nenapíše, protože ho nic nenapadlo!“ volal šťastný čtenář, ostravský básník Ivan Švanda. „A navíc svou zapomnětlivostí dost ušetřím, nekupuju už vůbec nic!“ dodal spokojeně.

No, ale zpět k těm výhodám zapomnětlivosti. Představte si, onehdy jsem jsem otevřel Vedlejší příznaky Woodyho Allena. Že to jen tak prolítnu, vždyť tu knihu znám. Kdeže! Úplně jsem měl zmatek už jen v té povídce o těch intelektuálních běhnách. Jakže se ta povídka jmenuje? Počkejte chvíli, jen se odběhnu podívat!