Když táta s mámou slavili zlatou svatbu, vzala jsem je do Rakouska. A pod Grossglocknerem jsem poslouchala vyprávění, jaké to je znát se 65 let. Táta totiž poznal mámu v patnácti.

Tenkrát v devětašedesátém, když jsem byla v Rakousku s rodiči poprvé, naši pospíchali domů...Táta totiž potřeboval do Prahy kvůli „důležité“ zahraniční návštěvě z Německa a nám sliboval: „Příští rok se sem vrátíme.“

Jenže příští rok padla klec - tedy železná opona - a nám zbyla po cestě do Rakouska jen romantická pohlednice z Heiligenblutu. A také zvláštní vzpomínka na německou návštěvu ze Saarbrickenu. Paní, které táta říkala TANTE INGE, měla dceru Martinu, stejně starou jako já.

Když jsme přijeli do Prahy, Martina mi dala dvacetibarevnou propisku, kterou mi pak všichni spolužáci v 2.A dlouho záviděli. Moje maminka však z německé návštěvy vůbec nadšená nebyla. Pamatuji se, že často tehdy plakala, protože táta s tou Tante Inge pořád někde chodil po Praze, zatímco maminka hlídala mě, ségru a Martinu. Když pak konečně Tante Inge i s Martinou odjela, mamince se očividně ulevilo. A právě od té doby říkala o tátovi, že je VEJDRNČÍ.

Teď jsme seděli pod Grossglocknerem v Heiligenblutu v malé vinárničce, užívali si tu rodičovskou zlatou svatbu... Jenže když si dal táta třetí skleničku, začal pomrkávat po jedné Rakušance od vedlejšího stolu. Popuzené mamince pak vysvětloval, že Emingerové mají slabost pro něžné pohlaví přímo v genech a že býti vejdrnčím dostal do vínku od svého praprapradědečka… a tudíž za nic nemůže.

Pak nám líčil, že právě z Korutan prý pocházela jedna krásná dáma, která okouzlila přemyslovského krále Václava II. a... že právě z královských levobočků vznikl rod Emingerů.

Eminger prý totiž ve staré němčině znamená Z rodu lásky… Ein Mine Ger, přičemž EIN je člen, MINE je láska a GER je rod. No, nevím... Táta tvrdil, že to všechno bylo zapsáno v předbělohorské rodové kronice - příběh o tom, jak králi Václavovi II. přidělili pro povyražení jednu dvorní dámu, která povila prvního Emingra, což je ten náš prapůvodní prapředek...

„Tati, ty si vymýšlíš,“ řekla jsem, zatímco táta se dušoval, že je to pravda pravdoucí, kterou má zase od svého táty, mého dědy Jaromíra. Právě on prý věděl (a dokonce i viděl), že vzácná rodová kronika byla svázaná s Kralickou biblí, která se u Emingerů předávala po meči vždy z otce na nejstaršího syna. Jenže když kronika doputovala až k pradědovi Vojtěchovi, ten si, bohužel, jednou po návratu z hospody v Kralické bibli přečetl, že „Kain, zabiv Ábela, odešel do ciziny a pojal za manželku dceru jiného národa“. To ho strašně dopálilo: „Kde se ten národ vzal, když Adam a Eva byli první lidé a jejich synové první děti?!“

Z rozčilení, že svatá kniha lže, mrštil jí do pece. A s biblí shořela i ta předbělohorská rodová kronika, takže žádný důkaz o tom, že jsem princezna z rodu Přemyslovského, neexistuje.

I to jsem se dozvěděla, když jsme s tátou popíjeli dlouho do noci báječné vínko v Heiligenblutu a povídali si o mém údajném královském prapraprapradědovi Václavovi II., prvním rodinném vejdrnčí.