Už jsem se rozhodl. Budu si stěžovat a žádat vrácení vstupného. Minulou neděli jsem si poctivě zaplatil vstupenku do ZOO ve Dvoře Králové, ale nakonec se mi od této instituce nedostalo adekvátní protihodnoty. Jak se to všechno odehrálo?

Musím přiznat, že ne úplně všechno bylo ten den špatně. Například při průjezdu Dvorem Králové směrem k ZOO jsem si totiž vzpomněl na svou první návštěvu, kdy jsem naletěl nějakému místnímu „podnikateli“, který výraznými reklamními tabulemi upozorňuje na své placené parkoviště s tím, že jde o parkoviště u ZOO. Pak jsem zjistil, že ke vchodu musím jít několik set metrů do kopce a že přímo u ZOO jsou perfektní, dobře organizovaná bezplatná parkoviště. Bohužel mnoho návštěvnických „prvňáčků“ naletí stejně, jako tehdy já. Tentokrát se mi vše vydařilo. Parkoviště u ZOO bylo ještě poloprázdné a já jsem si dokonce mohl vybrat místo, které bude odpoledne ve stínu stromu.

Po zaparkování jsem uklidil do brašny s fotoaparáty svou buzolu, kterou používám při určování parkovacích míst, na která bude od určité doby dopadat stín stromu nebo budovy, a mužným krokem jsem vyrazil k pokladně.

Svou fotografickou pouť po ZOO jsem chtěl začít setkáním s nádhernými psy hyenovitými, ale všichni byli právě v místě „za rohem“, takže jsem byl bez šance. Pokračoval jsem tedy návštěvou průchozí voliéry s vodními ptáky. Bylo skvělé světlo, takže neúspěch se psy byl zapomenut, a já jsem začal „lovit“. Ve fotoaparátu mi uvázl nádherně se cachtající kolpík růžový, elegantní tenkozobci opační, svými ozdobnými peříčky na mne kývaly čejky chocholaté, z pod keře u jezírka mne levým okem upřeně pozoroval velmi podivný brodivý pták - kladivouš africký.

A pak se to stalo. Plesk – plný zásah. To jeden z přelétajících kolpíků na mne pustil bobek. Tedy, jak jistě víte, ptáci díky kloace nedělají bobky, ale vypouštějí trus v podobě lepkavé tekutiny. A já jsem to dostal přes čelo a košili na fotoaparát a pravé koleno. No tohle, co si to ta zvířata dovolují??? „Do ……!!! Paní ředitelkóóó!!!"

Úplně přesně takhle jsem tedy neřval, ale některá z mých slov by se dala v televizi vysílat až po dvaadvacáté hodině. Očista mi trvala přes dvacet minut. Kvalita lejna naznačila, že kolpíci jsou zde dobře živeni.

S amatérsky neodstranitelnými bílými fleky na oděvu jsem pokračoval v prohlídce. V průchozí voliéře pelikánů bylo živo. Ptáci asi před chvílí „vzali koupel“ a nyní se pečlivě upravovali. Nápisu „Pozor, pelikáni mohou být nebezpeční“ jsem si sice všiml, ale co by mi mohl takový „vodní ptáček“ udělat? Pak jsem objevil jednoho „pelikoše“, který už byl esteticky zušlechtěn a seděl na kameni těsně vedle cestičky. Slunce mu krásně prosvětlovalo jeho oranžový vak, což jsem nemohl nechat jen tak. Klekl jsem si na zem, prostrčil fotoaparát co nejblíže k nádhernému ptákovi a přiložil oko k hledáčku. Ten se ale najednou se zatměl … a objektiv dostal přesně doprostřed zásah pelikáním zobákem. Možná, že v něm pelikán uviděl svůj obraz a to ho rozčílilo. Takže tu výstražnou tabulku je třeba brát vážně.

Potřeboval jsem vyleštit objektiv od stopy zobáku, a tak jsem zavítal do vedlejší restaurace „U plameňáků“. Jen jsem usedl ke stolku, začalo hejno plameňáků růžových tak křičet, že mi málem spadla pěna u piva. Řekl jsem si, že asi nesnášejí Husáky, a klidně jsem dál popíjel příjemně vychlazený mok. Ale oni mezitím po celé ZOO rozšiřovali informaci, že se po ní pohybuje bíle označkovaný, zvířatům nadávající a navíc nepříliš ukázněný návštěvník.

A pak se to stalo. Ať už jsem se objevil kdekoli, zvířata buď z výběhů rychle zmizela, a když to nešlo, tak ke mně zaujala „zadní postoj“. Podivné bylo zejména to, že se tak ke mně začaly chovat i ženy!!! (viz další ukázky na tomto odkazu) Že by rozuměly řeči zvířat? I to je možné. Ženy jsou skutečně velmi dokonalí živočichové.

Nakonec mne lidsky a fotograficky potěšila jen samička surikaty, která byla právě na hlídce, a nemohla tedy, jako její ostatní druhové a družky, na mne z právě vyhrabávané díry vystrkovat jen svůj ocásek. Upřeně zírala vzhůru k obloze, jakoby odtamtud hrozilo nějaké nebezpečí. Asi nějaký dravec.

Zakoukal jsem se tím směrem a za chvíli jsem ho také uviděl. Vysoko nad zoologickou zahradou se vznášel skutečně obrovský pták. Naštěstí to byl jen větroň, ale surikatka ho stejně měla pod bedlivým dohledem.

Vzhledem k tomuto pozitivnímu zážitku na závěr mé návštěvy tedy na ZOO nepožaduji vrácení vstupného a navíc díky „školení“, kterého se mi od zdejších zvířat dostalo, slibuji, že se stanu ještě častějším a více spořádaným návštěvníkem.