„Když do metráku travního semene nasypete deset kilo nejjemnějšího říčního písku, vůbec nikdo nic nepozná,“ pokračoval zahradnický mistr a kontrabasista pan Černý v poutavé přednášce o tom, jak u nich ve firmě kradli ve velkém.

Proslov se konal v očekávání začátku pravidelné čtvrteční zkoušky Amatérského symfonického orchestru, která se odkládala pro nepřítomnost dirigenta Josefa Vlacha Vrábelského, který se kdesi zapomněl. Jenomže právě v tom okamžiku vstoupil do sálu.

„Velmi se vám všem omlouvám,“ pravil sinavě bledý varhaník místního proboštského chrámu Nanebevzetí Panny Marie, „ale zdržel mne pan starosta. Bude pořádat jakési shromáždění, takže by si moc přál, abychom tam něco zahráli.“

„To bychom určitě měli,“ prohlásil vždy loajální výpravčí a trumpetista pan Hůlka, „s radnicí bychom měli vycházet v dobrém.“

„Problém je ale v tom,“ pokračoval opatrně regenschori, kterému ještě ke všemu vyschlo v krku, „že tuhle akademii, jak tomu říká pan starosta, nepořádá radnice, ale ta jeho politická strana.“

V sále restaurace Las Vegas, dříve U Šedivých, se rozhostilo hrobové ticho. Ani upadlé párátko by nikdo nezaslechl. Bezedné, dusivé ticho, smíme-li to tak nazvat, bylo opravdu přímo hrozivé. Lékárník pan Dubský už vestoje ukládal klarinet do pouzdra, pan Polák navlékal plátěný futrál na své violoncello a spanilá slečna Marcelka od prvních houslí začala plakat.

„Kolegové, proboha neodcházejte,“ žadonil zoufalý dirigent, „vždyť já namouduši nic neslíbil. Pane doktore,“ obrátil se na prvního violistu, neoficiálního mluvčího orchestru, „co navrhujete?“

Zvěrolékař doktor Žaket, byv takto přímo osloven, se s nezapáleným krátkým doutníčkem v ruce ujal slova.

„Připomíná mi to událost z někdejšího mocnářství. Zase se měla konat oslava narozenin Jeho Veličenstva, jako každý rok osmnáctého srpna, při které měly účinkovat kapely všech pluků momentálně dislokovaných v Praze. Takže zástupce velícího generála si nechal nastoupit kapelníky plukovních hudeb, aby jim znovu důrazně připomenul, že smějí hrát výhradně a pouze schválený repertoár. Jeden z kapelníků se ptal, co ale mají udělat, když si obecenstvo bude přát po rakouské hymně i hymnu českou, a jestliže přání veřejnosti podpoří i pan místodržitel. Vyloučeno! hřímal zástupce velícího generála. V takovém případě musíte říct, že na to nemáte sebou noty!“

„Výbornej nápad!“ zajásal zahradník pan Černý. „Řekněte panu starostovi, že nám nějakej darebák ukrad všechny noty!“

Naprosto zdrcený dirigent si uvědomoval, že pan starosta, i když osobně nejspíš důvěrně obeznámený se zlodějnami všeho druhu, tuhle pitomost asi spolknout nemůže, takže alespoň přislíbil, že patálii se pokusí nějak vyřešit. Ale teď ať se orchestr, probůh, vrátí k řádné zkoušce.

Na programu byl půvabný menuet, poměrně snadná třetí věta Mozartovy symfonie C dur, opus 41, zvané též Jupiter. Upřímně řečeno, provedení nestálo za nic. Politika asi hudbě nesvědčí.