V knize Genesis je vcelku podrobně a přesvědčivě popsáno, jak Hospodin stvořil Zemi. Dnes bychom asi psali Vesmír, kdybychom Genesis psali. Jsme poučeni o harmonogramu a postupu prací, ovšem jedna zásadní informace schází. Byl ten harmonogram daný dopředu? Dal si Hospodin termín, kdy bude vše stvořeno, nebem a vodstvem a zemí počínaje až po člověka k obrazu Jeho? Jestlipak si postup prací dopředu rozmyslel?

Za jak dlouho by se to tak dalo stihnout, říkal by si. Za rok? Za měsíc? To bych byl břídil a ne Všemohoucí. Dokážu to udělat za pouhý týden.

I stalo se a opravdu, po Něm se to už nikomu nepodařilo.

Kladu si však otázku, co víc je hodno obdivu, zdali to, že On stačil vše dokončit v předem daném termínu, anebo že pracoval bez promyšleného plánu a že si neurčil dobu, kdy bude vše hotovo. Je velká pravděpodobnost, že i čtenář tohoto článku má svoje termíny, kdy je třeba práci dokončit. Říkáme o termínech, že nás honí, nebo že nás tlačí. Honění i tlačení, to jsou slova označující stresovou situaci. Nemáme rádi tlačení a tím méně honění, pronásledování. Kdo z nás by ale dokončil svoji práci bez předem daného termínu?

Profesor Parkinson objevil a popsal leckteré časové jevy spojené s prací, zejména pak stanovil zákon, podle něhož práce expanduje tak, aby vyplnila čas, který je pro ni určen. I to souvisí s termíny. Určit čas, to znamená vymezit ho, vytyčit v časovém sledu metu, k níž musíme dospět s hotovým dílem. Ten čas ale není homogenní. Ze začátku doby vymezené k práci je velmi řídký a čím více se termín blíží, tím houstne a také se zahřívá. Probouzíme se v noci horkem, molekuly našeho těla kmitají. Souvisí to s Brownovým pohybem, říkáme pak, že „tikáme“.

Jsou samozřejmě lidé, kteří si nekladou termíny sami, jsou jim kladeny, takže zdánlivě na ně pravidlo nestejnoměrné hustoty času neplatí. Dokonce většina lidí má svoje úkoly někým určeny. Zdálo by se, že toto pravidlo obecně neplatí. Jenže pozor - institut, v jehož rámci vykonávají práci, má také svoje úkoly, ať je to továrna na výrobu hasicích přístrojů, nějaký úřad anebo vědecká instituce. Ani potřeba hasicích přístrojů není stejnoměrně rozložená v čase. Jednou přijde velká zakázka, jindy je na trhu stagnace a továrna jede líně, na volnoběh. Zato když je zakázka, výroba se rozjede a nakonec se honí termín.

Je to zřejmě čistě lidská vlastnost, tohle vytyčování termínů, směřování k termínům a honění termínů. V těchto jarních dnech pozoruji horečné přírodní aktivity za oknem. Probudila se tráva a začala růst a zelenat se. Ve vzduchu je husto ptactvem, zakládají se nové ptačí rodiny, na každé druhé větvi jeden milostný příběh. Ale nebudu od toho odvozovat žádné moralizování ve smyslu „postůj, člověče, a napodob přírodní běh“.

Pokládám termíny za jev blahodárný. Už ze své podstaty vede k optimismu - škarohlíd by k němu nesměřoval, vzdal by svoje snahy na půli cesty. Termín je výzva, termín je pól přitažlivosti. Láká nás k sobě a vybízí nás, abychom ze sebe vydali všechno tvořivé, co v nás je, abychom odhodili lenost a ospalost. Že se propadáme do stresu? Vždyť stres je jen slovo. Ten stav vzrušení můžeme pojmenovat i jinak, ale nebudeme si tím lámat hlavu, protože je tu termín a my musíme splnit naši práci.

A jak je to s tím Hospodinem? Měl termín, nebo neměl? Pracoval ve stresu, anebo konal podle okamžité inspirace a prostě mu to do týdne vyšlo?

On nám to nepoví. Asi je ta druhá varianta správná, ale On ji bude držet v tajnosti.

Aby nás nedemoralizoval.