Čím víc poznávám lidi, tím raději mám zvířata...

Roky jsem žil v přesvědčení, že autorem tohoto pozoruhodného výroku je soudruh Karel Marx. Paradoxně, trochu mi ho to zlidšťovalo…

Pak mi to ale kdosi, tak z devadesáti procent, vymluvil. Určitě bych se měl stydět, když mě tenhle citát až tak zaujal, že si dodnes nejsem jistý autorstvím…

Za mnohem zásadnější ale i tak považuju otázku, zda bych se měl také červenat, že s tím konfrontačním výrokem souzním.

Dostavilo se to zcela nenápadně, časem, bez nějaké křeče, afektu - přestože jsem doma nikdy žádné zvířátko nechoval. Zřejmě je to tedy výhradně dlouholetá osobní zkušenost s lidskou rasou, ale, připouštím, úplně nelze vyloučit ani demenci, případně další negativní projevy stárnutí…

Potom je tu ale ještě jeden takový osobní příběh z poslední doby.

Poprvé jsem tu partu koťat zahlédl u zanedbaného statku poblíž malé železniční stanice v městečku, kam jsem se před několika lety přestěhoval. Bylo to snad někdy v červnu večer. Tři černá koťata přiblble polehávala na poničené, vyhřáté asfaltové silnici v pruhu světla pouliční lampy, který si zjevně spletla s hřejícím slunečním paprskem. Když jsem pomalu došel blíž, zůstalo jen kotě, kterému se evidentně nedostávalo sil k útěku…

Snažil jsem se ho trochu uklidnit, pohladit, ale byla to jen troska zvířátka, na kterém by se dala vyučovat anatomie – samá kost a ošklivě visící kůže. Okamžitě jsem si vzpomněl na filmové záběry z koncentračních táborů. Byl jsem z toho pohledu a doteků nakonec ještě vyděšenější nežli to kotě samo.

Bylo mi ho moc líto, ale také jsem, sobec, moc dobře věděl, proč si ho nemůžu vzít domů a pokoušet se o resuscitaci. Z bezradnosti jsem mu alespoň nabídl kousek salámu - a kupodivu jsem uspěl.

I tak jsem ale potom odcházel domu s mizerným svědomím. Další den jsem se ke statku vydal už lépe vybavený žrádlem pro kočičí rekonvalescenty. Koťata jsem našel na stejném místě, znovu neutekl jen ten bezmocný prcek – Vyžle.

Přežil. Naučil jsem se potom dělat pravidelné procházky tímto směrem a denně přikrmovat. Zvykla si na mne i ostatní koťata, ale to Vyžle mi stejně přišlo nesrovnatelně hravější, mazlivější, inteligentnější…

Kočky mi denně přicházely nadšeně vstříc, neboť jsem je definitivně zahrnul do programu potravinové pomoci. Když teď občas musím na několik dní odjet, nemám z toho dobré pocity, přijde mi, že zrazuju jejich důvěru, ale zjevně se s tím dokážou nějak vyrovnat, nebývají potom ani uražené…

Občas se u toho krmení objeví náhodní chodci či děti, ale v takovém případě kočky okamžitě mizí, tedy s výjimkou Vyžlete, které, pokud vše probíhá v klidu, se ochotně nechává hladit i od neznámých lidí a ještě jim k tomu zapřede…

Nevím, zda je úplně správné krmit – rozmazlovat - kočky v létě, když mají možnost obstarat si potravu na přilehlých loukách, ale,když mi to dělá radost, tak co…

Kupodivu mi v tomto případě ani moc nevadí, že si to kamarádství koček vlastně kupuju. Co se toho stravování týká, nejsem příliš vynalézavej, ale mám úspěchy. Ten úplně největší jsem pocítil, když jedna z těch šelmiček s ulovenou myší v tlamě, jak mě zahlédla přicházet, praštila znechuceně s myší o zem a jednoznačně upřednostnila mou dodávku proviantu…

Ten denní kontakt s mírně ochočenými kočkami mi dělá potěšení. I když se ze všech sil snažím být při krmení spravedlivý, obvykle se to stejně neobejde bez preferencí pro Vyžle, které mi přijde neodolatelné…

Dlouho mě těšilo, že jsem ho patrně udržel naživu, že z něj vyrostl tak úžasně milý, důvěřivý tvoreček…

Nějaký čas se teď Vyžle přestalo dostavovat. Nebylo to poprvé. Buď tedy zase nějaká nová vášnivá láska nebo... už v minulosti jsem si všiml, že se dokázalo spřátelit i s výpravčím a patrně využívalo jeho pohostinnost. Nejsem příliš žárlivý, i kočky mají svá kočicí práva! Procházky mi svědčí a ostatní kočky se pořád chodí cpát, tak co…

Jenže před několika dny se Vyžle objevilo jako z filmového hororu: bezmocně za sebou táhlo zadní nohy - patrně přeražená páteř.

Ano, jsem podezíravej! Krk na to dát nemohu, nikoho jsem při tom neviděl, ale při znalosti mnohých lidských povah si to vysvětluju tak, že se na Vyžleti podepsal nejspíše někdo z lidské sebranky - to přítulné, důvěřivé zvíře, jen tak pro radost, nemilosrdně nakopnul, případně trefil šutrem…

Nemám rád smutné, zapšklé konce, ale nějak už nedokážu ignorovat realitu. A tak se zabývám myšlenkou, zda v téhle společnosti není až příliš velký hazard, pokoušet s v lidech, dětech i v těch zvířatech, pěstovat důvěru, sounáležitost? Nemůže je to nakonec zničit?!

Ano, čím víc poznávám lidi, tím raději mám zvířata!

Převzato z JosefHavranek.blog.idnes.cz se souhlasem autora.