Aniž bych vás, mí milí čtenáři, chtěla poučovat o samozřejmostech, přece jen úvodem ráda připomenu, že naše vnímání světa do značné míry neurčuje jen objektivní realita, ale i úhel našeho pohledu. Dění může být tragické – jako třeba tornádo, které hlava nehlava zničilo, co potkalo. A přece s sebou tornádo přineslo něco dobrého: vlna solidarity, osobní i hmotné pomoci a finančních příspěvků, která se vzápětí po ničení přivalila, překvapila asi nejen mne. Můžete se sice cynicky uchechtnout, že se mi to z pražského bezpečí snadno mluví, ale ujišťuji vás, že každého, koho potká neštěstí, potěší vědomí, že na něj jiní, úplně neznámí lidé myslí a snaží se mu poskytnou pomoc. Natožpak ta pomoc!

Výborná zpráva, o které chci dnes psát, se týká Národního archivu České republiky – ten totiž nedávno zveřejnil webovou stránku, která se jmenuje Labyrintem dějin českých zemí. Na té jsou vystaveny „poklady v podobě písemností, fotografií, filmů i zvukových záznamů, které vyprávějí příběhy z dávné i nedávné minulosti“. Je to opravdu báječná pomůcka k výuce dějepisu. Na rozdíl od běžné školní výuky nezačíná Labyrint pravěkem. Začíná ve třináctém století pečetí Zemského soudu Českého království. Jistě, důležité je i to, co se dělo předtím, ale je to logické: to, co se dělo předtím, nedokumentují archivy, ale muzea.

Archivní dokumenty mají nesmírnou výhodu: nikdo je nemůže obvinit z toho, že vykládají historii z nějakého ideologického hlediska, jsou to prostě dokumenty, dobové záznamy. Jistě si nelze představovat, že by k poučení a zběhlosti v českých dějinách stačilo projít si tuhle stránku Národního archivu, podle mého názoru je výklad učitelů nezbytný. I pro učitele je však Labyrint neobyčejně užitečný, i oni se z něj mohou něco dozvědět nebo si osvěžit mnohé, co už zapomněli. Většina příspěvků je opatřena vysvětlujícím mluveným slovem, které rovněž zachovává názorovou neutralitu – stalo se to a to, tehdy a tehdy, mysli si o tom, milý návštěvníku webu, co je ti libo.

Velice mě například zaujala „kapitola“ Sibiřské tisky, která se věnuje dokumentům československých legií. Neměla jsem o existenci legionářských periodik do té doby ani tušení – ve škole mi to neřekli a sama jsem se o legie nijak zvlášť nezajímala. Takže jsem nevěděla, že se tam vydávaly „knihy osvětové, praktické návody, jazykové učebnice, romány a poezie, grafika včetně poštovních známek a bankovek, dopisnic a příležitostných pohlednic“.

K nahlédnutí však láká skoro každá kapitola a podkapitola přinejmenším každého, kdo se o historii aspoň trochu zajímá. Je to setsakra jiný dějepis než seznam dat a událostí, na jaký se (asi nejen já) pamatuji ze školy. Vím, že dnes už výuka dějepisu mnohde vypadá jinak, mimo jiné díky instituci a webové stránce Moderní dějiny. Národní archiv však teď k dnešnímu proměňujícímu se dějepisu velkým dílem přispěl. Budiž mu za to sláva!

LN, 2.7.2021