O den později jsem si postřeh pana Špačka potvrdil. Přisedl si ke mně v městském autobuse mladý muž ve skvostně, rovnoběžně potrhaných džínách a v perfektní bílé bundě. Usmívaje se na mne, pravil: Koupíš? Držel přitom v ruce krabici tak šikovně, že obrázek elektroholicího strojku na dohladka oholené tváři fešáka působil přesvědčivě na první pohled. "S dovolením," řekl jsem kšeftařovi, odtlačil jeho příliš roztažená kolena stranou a vystoupil jsem na stanici Homolka - dojdu ty tři stanice raději pěšky.
Za mnou vystoupily z autobusu dvě studentky. Určitě to byly studentky, protože si v autobuse nahlas a zasvěceně povídaly o nějaké své kantorce, jaká je to nespravedlivá kráva. Na zledovatělém chodníku jim kozačky s vysokými podpatky prokluzovaly. Ty vole, pravila jedna studentka té druhé, já se tady zabiju. Já taky, ty vole, odpovídala ta druhá, klouže to.
Vzpomněl jsem si na leta, kdy jsem šéfoval skupince techniků vývojářů a montérů. Jestli vás to zajímá, tak každý den před koncem šichty jsme se scházeli na krátkou poradu - o tom, co jsme toho dne stihli udělat a co budeme muset stihnout zítra... Tenkrát Pepa, elektrikář, navrhnul, že by šéf měl ostatním tykat a mančaft šéfovi taky. Znali jsme se, měli jsme za sebou pár průserů i dobrých výsledků, nepěstovali jsme žádné drby ani podrazy, bezva parta... Nejstarší mezi námi byl František, o deset let starší než já, na slovo vzatý stavař - všichni si ho považovali a já byl rád, že ho mezi sebou máme. A František Pepův nápad zamítl. Ty vole, co blbneš? by se říkalo i šéfovi snadno - argumentoval František - kdežto Vy vole ? To nejde, že jo.
Poslyšte, ono to ani s tou angličtinou nesedí, kroutil hlavou nad výrokem pana Špačka profesor angličtiny a známý překladatel. Ono se tomu "You" musí pořádně rozumět, v jaké je souvislosti, jestli účastníci dialogu se navzájem znají, jestli se v řeči objeví nějaké First Name nebo Forename a tak podobně. Jisté je jedno: anglické Thou patří jenom Bohu.
© Petr Kersch, Děčín, únor 2009