Pamatuji si na tu radost docela dobře. Nádherné léto roku 2003. Po zničující velké zátopě v předchozím roce zbyly na březích Labe vyvrácené stromy. U Litoměřic zasychal na říční hrázi starý, podmáčený dub a v jeho žloutnoucím listoví nahoře, v šestimetrové výšce, trčela fošna. Seděl jsem sám v kupé rychlíkového vagonu a vracel jsem se domů. Pozoroval jsem krajinu ubíhající za oknem - domky, obklopené paletami s novými cihlami, zahrady s čerstvě urovnanými záhony, fotbalové hřiště s hromadou dovezených drenážních trubek.
Vedle mne na sedadle ležel můj kufr. Byl prázdný. Na jaře se mi podařilo vydat za vlastní peníze knihu. V každém z pěti set výtisků, úhledně po dvaceti kusech zabalených do pevného hnědého papíru, se skrývalo patnáct povídek. Když pošta balíky doručila, polekal jsem se. Těch sedm a půl tisíce povídek jsem zastrkal pod pohovku, koupil jsem blok dodacích listů, obstaral nové razítko a taky mapu České republiky. V každém větším městě je přece knihkupectví, v opravdu velikém městě jsou knihkupectví dokonce dvě, někde i tři... Řekl jsem si: Vykašli se, Péťo, na ty distribuční firmy, které milostivě odpověděly, že nemají zájem... Budeš cestovat... Nabízet své povídky! Vstoupíš do knihkupectví, slušně pozdravíš, otevřeš kufřík a začneš. Pane vedoucí... Ne - promiňte: Pane řediteli... Můžete vzít tyhle knížky do komisního prodeje?
Putoval jsem od města k městu. Napřed jsem šel na náměstí, protože tam se najde nějaké knihkupectví vždycky. Dopoledne jsem obhlížel výlohu, před polednem projednávat kšefty nelze, v té době jsou v krámě jenom prodavačky a ty jsou tam kvůli něčemu jinému. Pan šéf přijde po svačině. Bohužel, pan šéf dosud nepřišel, bude tu po obědě. Někdy nepřišel ani odpoledne. Když přece jenom dorazil, podle plánu slušně jsem pozdravil, pověděl, o co jde... Zdvihl obočí: Beletrie? Povídky? Ukažte! Otevřel jsem zbrusu nový, černý, elegantní kufřík a hrdě nabídl ukázkový výtisk. Chvilku v něm listoval, optal se na cenu, přečetl informaci o autorovi otištěnou na zadní straně knižní obálky. Zeptal se: "A píšete ve stylu někoho?" Vysvětlil jsem, že já už si nemůžu dovolit psát podle někoho, musím psát podle svého. - "Tak jo," řekl, "to chápu, nechte mi tu tři kusy, uvidíme." Další knihkupec byl toho názoru, že by knížku neprodal i kdyby ji prohlížel třeba půl hodiny. Nechtěl ode mne nic. Ten další vyslechl mou prosbu na prahu kanceláře, kde to vonělo papírem, tiskovými barvami, kávou a doutníkovým kouřem. "Povídky, povídky... Vezmu jeden kus do výlohy - když se ujme, zavolám vám, dejte slečně u pokladny číslo telefonu." A byl tentam.
Přes padesát knihkupectví! Co knihkupectví - to zážitek! Kdybych měl naskicovat živočichopis knihkupců, rozlišil bych několik rodů.
D-knihkupci jsou dobří lidé. Umějí říci "děkuji", jsou dobrosrdeční, důvěřiví, dokážou autora povzbudit přívětivým slovem. Nepatří k dobrým obchodníkům. Reklama a public relations jim neříkají nic. Zastrčí knihu k ostatním do regálu, v lepším případě je v prodejně regál označen nápisem "Beletrie" nebo "Detektivky" nebo "Romány pro ženy". Domnívají se, že učinili pro prodej knihy maximum. Tak to dělají s každou knihou, která nemá zrovna půl metru na výšku. Té si všimnou, protože jim do poliček nastojato nepasuje. Mají razítka s neplatnou adresou a starým telefonním číslem. Dodací list orazítkují vzhůru nohama. Knihu nabízenou do komise neznámým autorem si pozorně prohlédnou a na její cenu se zeptají až naposled nebo taky vůbec ne.
E-knihkupci jsou ekonomicky a účetnicky na výši. Z nabízené knížky si nepřečtou ani jediný řádek. Hodnotí (nahlas) její vzhled, vazbu, formát a cenu. Dodací list musí být vyplněn přesně podle jejich představ: jeden si přeje "nákupní cenu", druhý "autorskou cenu", třetí požaduje cenu uvádět jako "doporučenou". E-knihkupec se nikdy neopomene zeptat, zda jsem plátce daně z přidané hodnoty. Sklopím zrak a přiznám, že můj finanční rozpočet nic takového neumožňuje. Při jednání vyzvánějí telefony, přicházejí spolupracovníci, podřízení, těm v kapsách vyhrávají jejich mobily. Od prodeje mé knihy se neočekává žádný efekt. Představují si to tak, že se mě rychle zbaví a za rok mi těch neprodaných pět výtisků vrátí poštou.
N-knihkupci naříkají nad nekulturností národa, nad zhoubným vlivem televize a internetu. K obchodní transakci je možné je přimět: naříkáte taky. Pozor - nikoliv nad sebou - to by vzbudilo podezření. Nejlíp naříkat nad nějakým obecnějším neladem: tunely, zdravotnictví, cestovky, kriminalita, trest smrti, úroveň poslanců... To jsou náměty zaručené, vždy zelené. Ve skupině N-knihkupců převládá apriori negativní stanovisko ke všemu. Do komise berou knížku neradi, opravdu výjimečně, tak dva kusy. Jakmile podepíší dodací list a orazítkují ho - většinou rozmazaně, přestanou vás vnímat, odcházejí, na vaše Na shledanou neodpovědí.
Existují mezi knihkupci pozoruhodné výjimky. Zařadil bych je pod písmeno I - jako Individuality. Chování těchto I-knihkupců je osobní, vstřícné nebo okamžitě odmítavé. Obvykle v prodejně se prodává kromě knih taky něco jiného: obrazy, plastiky, šperky, keramické ozdoby, suvenýry. Na Nádražní třídě v Ostravě mají kombinaci s papírnictvím. V Českých Budějovicích mají u malého knihkupectví malou kavárničku. Bývají to hezké chvíle. Dodavatel - zatím nepoznán - si trochu odpočine, dá si minerálku nebo fernet (podle aktuálního průběhu distribuční cesty). Způsob, jakým je servírováno tradiční espresso, napoví o navštívené firmě mnohé.
Je zapotřebí dodat, že psychologické postřehy a závěry zde naznačené neplatí pro mamutí knižní paláce, rozsáhlá prodejní centra nebo sítě obchodů s knihami. Jejich nákupní oddělení jsou téměř shodná, odlišují se možná používaným softwarem, parfémem, kterým se zdobí zaměstnankyně, a typem osvětlovadel.
Souhrnně lze konstatovat, že knihkupci jsou velmi zvláštní sorta živnostníků, jejichž budoucnost podle některých prognóz je slibná, podle jiných katastrofální. Podle mých zkušeností leží budoucnost knihkupců v rukou autorů, protože o skutečně dobré knihy budou čtenáři stát vždycky.

© Petr Kersch, Děčín, září 2009