Kovová brána zahrady na úpatí Olivové hory byla všem vstřícná. Před ní se povalovali na chodníku výrostci. Kouřili, tlachali a smáli se nahlas. Prošla jsem opatrně mezi mini a moje noha vstoupila na posvátnou půdu. Do zahrady v zahradě. Nohy mi vrostly do hlazených kostek cesty, která vedla po obvodu. Ve vnitřní zahradě za kovovým mřížovím při zemi hýřily trsy pestrých květů. A mezi nimi udržovaly stín pokroucené, všemi staletími modelované, téměř kamenné kmeny olivovníků. Jejich listy obalené koruny mlčely. Neprozrazovaly dědictví svých předků.

U protější zdi kostela jsem spatřila ruku. Na někoho mávala. Rozhlédla jsem se, ale v zahradě nikdo nebyl. Uposlechla jsem její výzvy a šla jsem jí nejistě vstříc.

Na lavičce u kostelní zdi seděl muž. Neměl na hlavě jarmulku ani černý klobouk. Pejzy už vůbec ne. Ukázal na lavici vedle sebe. Posadila jsem se, kam ukázal a na muže jsem se už nepodívala. Hleděla jsem dopředu, přes kovové mříže do zahrady. Kromě dvojího plotu nebyla ničím výjimečná. Přestárlé kmeny olivovníků se bortily do bizarních tvarů, do podob starců, zvířat, lidských pochybných vlastností až padaly do bolesti. Do té nejvíc. Z jejich rozpraskané kůry vycházel šepot staletí, ba tisíciletí a bylo slyšet snad jen poselství zde přítomného člověka.

Pod zahradou se svažoval do údolí Cedronu židovský hřbitov. Hroby v řadách bez jediné zeleně, bez jediné květeny. Bílé kamenné desky nad myšlenkami mrtvých těl. Naproti údolí jak vybělené kosti se tyčily kolem starého města hradby. Zlatou bránu zazdili. Proč asi? Mám se obrátit na muže vedle? Je zdejší a jistě ví.

Nebo že bych se zeptala na kámen posledního pomazání v chrámu Božího hrobu? Viděla jsem klečící ženy, jak svými hedvábnými pokrývkami hlavy hladily tu vycíděnou mramorovou desku, muže, jak na ni sypali drobné a převraceli je sem a tam, jak po ní přejížděli svými platebními kartami, jak k ní skláněli svá čela, všichni na kolenou a s prosíkem o trochu víc štěstí, peněz, zdraví. Kdo z nich přichází bez proseb, chtěla bych se zeptat, ale muž mne zřejmě nevnímá a já nemám odvahu.

Mramor mě začal studit. Posadila jsem se na batoh, blíž k muži. Stačila jsem postřehnout, že je mladší než dává tušit jeho černý plnovous.

Žádná jiná rozumná otázka mi nepřicházela na mysl. A on se zdál být duchem dál, než aby mi vyšel vstříc.

Ani ne tolik on jako já jsem zabloudila v duchu ke Zdi nářků. Moje motlitba bude vyslyšena. Neboť já v ní o nic neprosím, já jen děkuji. Činím tak celý život, protože moje čára života na dlani je nepřerušovaná a dlouhá. Že bych se ho zeptala, čím to je a jak je na tom on? Ale muž vedle sedí jako stín a nevisí mu na boku modlící řemínky.

Nebo bych mu položila otázku, zda odtud pozná dům Mosheho Safdie. Je jisté, že zná všechny domy uprostřed jeruzalémských hradeb. Že zná architekta zdejšího muzea holocaustu. Když jsem vešla dovnitř, jako by jeden a půl miliónu dětí bylo přítomno v temném prostoru kolem mne. Jako by se dívaly, zářily úsměvy, jako by byly šťastné. Takovou sílu měla jejich předčasná smrt v podání architekta Safdie.

Už jsem se ho málem zeptala, ale tvář muže, přestože pálilo slunce a stíny se držely korun stromů, nebyla prosluněná. Jeho myšlenky se zdály být připoutané k minulosti, snad až k počátku letopočtu, k jedinému bodu.

Nebylo v mých silách je odpoutat či rozplést. Snad proto, že jsme se spolu opírali o zeď Kostela všech národů, o zeď Kostela Utrpení, který skrýval jeho bolest i tajemství, den jeho ukřižování.