Jistá intelektuální společnost nedávno v souvislosti s Viscontiho filmem Smrt v Benátkách probírala zásadní pojmy a došlo i na krásu. Co je vlastně krása? Nebojte se, nehodlám stavět z tvrzené filozoficko-uměnovědné oceli konstrukci, která se při prvním poryvu reálného větru zřítí na mou hlavu. Do hlavy ne! Nemám totiž známé ve filozofických kruzích, netykám si s jediným kunsthistorikem a z ministerstva krásy ke mně ještě žádný oběžník nedorazil. Nezbude mi než poskládat jen malou řeč, a to svépomocí, jsem totiž zanícený amateur.

Hned, když kolem proběhla otázka z prvního odstavce, vybavila se mi naše vysokoškolská asistentka z Ukrajiny, která měla ovšem mezinárodní řečovou vadu. Neuměla vyslovit r, ani ve svém rodném jazyce, ani v tom našem. Ale jinak byla odbounice na liteuatuu. Vybavuji si, jak nám svým kloubnatým prstem hrozila: „Já vauuju, vám nahvomadí!“ Samozřejmě účinek její uada měla, jako když huách na stěnu hází. Avšak nemíním se té vzdělané osobě z Ukuajiny posmívat, protože její semináře bývaly zajímavé. Mě konkrétně přivedla k meditování nad kategorií krásy právě ona, když vyprávěla, jak ji zaujal jakýsi totálně překřížený pes, „kteuý byl tak šeuedný, až byl kuásný“.

A jsme u jádra pudla. Čistokrevného. Krása by nebyla krásou bez své protichůdné sestry ošklivosti a nezvedeného bratra hnusu. Je velice zajímavé, jak se navzájem přitahují. Třeba při hodnocení: proč říkáme, že je něco pěkně těžké nebo hrozně pěkné? Angličané nakládají se svým pretty bad podobně. Jako by si ta slůvka s protikladným znaménkem navzájem dodávala vyšší hodnoty, větších rozměrů. Když o sebe „hrozně“ a „pěkné“ křísnou, zajiskří se a celý obrat se jaksi více rozzáří, stává se nepřehlédnutelným.

Stejně neoddělitelně jsou si krása s ošklivostí, vznešenost s přízemností souzeny například na gotických chrámech. Krajkovou vzdušnost fiál z opěrných oblouků, které stavbu nadpozemsky odlehčují, doplňují chrliče. Nebeské a pekelné zaklesnuto do sebe. A je zajímavé, jak si se ztělesněným hnusem dokázali kameníci vyhrát. Jaké konkrétní rysy dokázali ďáblům vtisknout a jak jimi oživili svatostánek. S jakou láskou, s jakým vzrušením hledali v kameni zlo, jemuž mělo být navěky zle vždy, když se zpilo deštěm. Se stejným vzrušením obchází chrám pozorovatel a vychutnává si hravost dávných autorů, lituje hluboce, že nemůže stát blíž, aby si ty nádherně ošklivé skulpturky pořádně prohlédl.

Ukázkovou juxtapozici krásy a ošklivosti a - nebuďme troškaři - dobra a zla najdeme v komiksu. Doufám, že mi ctěným čtenářem nebude předhazován příliš velký skok z výšin gotiky do kreslených storek. Již dávno jsem vyrostla ze snobského odmítání tzv. pokleslých žánrů. Zalistujeme-li například Drsným sbohem ze série Sin City od Franka Millera, sestoupíme rovnou a rádi do inferna de luxe, které Frank kreslil božím neo-noirovým perem. Pohleďte jen na ty všechny drapérie kabátů, šatů, hedvábných pokrývek, na ten švih a eskamotérské hrátky s perspektivou. Skvostné black & white. Skvostné protiklady. Mlátička Marve, jenž se neobejde bez prášků na hlavu a pohledný je jako Frankenstein a proti němu, zároveň však maximálně s ním, vzrušující kráska Goldie. Extra třída, ta nejvyšší. Musela umřít hned na začátku, aby dala Marvovi smysl komiksového života na hraně smrti.

Mauvovi se nahvomadilo. Šeuednému despeuátovi s dobuým svdcem. I chvličům se nahvomadilo, pvší a oni zvuacejí z chvámů. Jsou tak šeuední, až jsou kuásní.

V mé řeči již není co dodat. Děkuji vám za pozornost. A ty, kráso, se přestaň rvát s hnusem. Vezměte se za ruce a jděte. Já přeci moc dobře vím, že jeden bez druhého nemůžete být. Nejen Miller, i Visconti a další by mohli vyprávět...